Zpět v kolejích?

Název:Zpět v kolejích?
Autor:Izzy Mary
Zařazení:5.série
Děj:Kůstce se stala nehoda

--------------------------------------------------------------------------------

Podíval se jí do očí. Už to udělal tolikrát, ale nikdy si popravdě neuvědomil ty emoce, které skrývají. Oči plné dobroty, soucitu, radosti a lásky. Ale i přesto, že její oči říkaly vše, ona sama mlčela. Byla bledá a unavená. Kdo by se jí také divil, projít si tím vším...
Poklidnou atmosféru rušila jen červená tlačítka a otravný zvuk přístrojů ukazující činnost srdce. Každou chvilku usínala a zase se probouzela. Snažil se jí uklidnit sebejistým stiskem ruky a stálým ujišťováním, že je s　ní. Oba věděli, že to pomáhá, dodával jí tím sílu bojovat nejen o svůj, ale i jeho život. Doktoři ho sice ujišťovali, že zranění jsou pouze povrchová a že za pár dní bude fit, ale nemohl si tím být zcela jistý. Opět se vzbudila a nevědomky mu stiskla ruku. Booth vzhlédl a povzbudivě se usmál.
"Jak ti je?" zeptal se starostlivě. Kůstka jen mlčky přikývla. "Zavolám doktora, aby-" vpadla mi do řeči:
"Jsem naprosto v　pořádku, stejně víš, že doktor řekne to samé, co před třemi hodinami. Prostě to byla nehoda, někdo mě srazil, to se stává naprosto běžně. Navíc mám všechny končetiny a poškození mozku taky nehrozí, takže je mi fajn," zakončila svou řeč přísným pohledem, který mají učitelky v　mateřské škole.
"Asi bych měl jít chytit toho bastarda, co neumí řídit auto," zamyslel se nahlas Booth a konečně po dlouhých hodinách poprvé vstal z vratké　nemocniční stoličky. Kůstka jen nevěřícně zakroutila hlavou:
"Vždyť máš číslo jeho vozu, ostatní se o to postarají, proč musíš tak vyšilovat?"
"Proč asi?!" křikl na ní možná až moc nahlas. Temperance se na něj dívala a čekala na odpověď.
"Tak?" Booth se na chvilku zamyslel, a pak lhostejně zamumlal: "No, přece jsem tvůj parťák ne?" Jeho partnerka se asi nikdy nedozví, že si sám pro sebe ještě dodal: A taky protože tě miluju...
Po chvilce civění se Booth otřásl. "Proč na mě tak koukáš?"
"Protože si myslím, že to nebyla zcela korektní a úplná odpověď, ale nevím to jistě. Na takové věci se obyčejně ptám tebe..." Ušklíbl se a vyběhl z　nemocničního pokoje. Kůstku tam zanechal plnou obav a bez vysvětlení. Sám pro sebe si mumlal něco v　tom smyslu, že ji toho naučil až moc, a že se mu nelíbí ty její dohady... přeci pro takovou domněnku nemá důkaz. Sedl si na lavičku před nemocnicí. Při letním mírném vánku se mu lépe přemýšlelo. Sebe se ptal, proč ho zrovna ona z　tisíců žen natolik okouzlila? Že by to bylo její krásou, inteligencí, nebo tím zářivým úsměvem, který dokázala vykouzlit jen ona, či žízní po vědění? Každý by přeci měl dost těch jejích vědeckých nevysvětlitelných řečí, ale jemu to absolutně nevadilo... spíš naopak. Míval pocit, že občas mluví jen pro něj. No, tentokrát si musel přiznat, že to znělo zoufale a paranoidně.
Neměl rád tyto hloupé nemocniční situace, kdy se strachuje o život někoho blízkého, byť jen při sebemenším zranění. Jeho myšlenky se stále točily okolo ní. Připomněl si ten pocit žárlivosti, když jde s　někým na schůzku, jako by všechny její slova, pohledy a úsměvy měly patřit jen jemu a nikomu jinému. Trápily ho chvíle osamění ve svém bytě, bez ní už ani hokej nedokázal přilákat Boothovu pozornost. Věděl, že všechny tyto myšlenkové pochody jsou zbytečné a také nebezpečné pro celé jejich partnerství. Lví srdce mu přikazovalo říct jí to, přiznat své city ke své partnerce, ale mozek to zakazoval, říkal K　čemu?. Tyto dvě části sváděly dennodenní boj, bál se, že jí ztratí a to nemohl, ba ani nehodlal riskovat.
Přišla za ním Angela s　kyticí v　ruce a dobrou náladou z　toho, že je její přítelkyně zdravá a za pár dnů bude moci jít domů.
"Co děláš venku, neměl bys být s　Temp?" zeptala se.
"Chystám se domů... spát." Ang pozvedla obočí a z　nepochopitelného důvodu jí nálada poskočila o pár stupínků nahoru:
"Opravdu myslíš, že se prospíš ve dvě hodiny odpoledne?" Booth zakroutil nepřítomně hlavou a pomalu se sunul k　autu. Pro dnešek mozek zřejmě vyhrál tuto bitvu, ale možná zítra...?