Jsem zpět

Název:Jsem zpět
Autor:Domí
Zařazení: Začátek šesté řady…
Děj: Temperance se vrací po roce z　Bangladéše. Odletěla tam, aby identifikovala oběti genocidy, a aby si pročistila hlavu. Bylo toho na ni moc ohledně vztahu s　Boothem. Z　každé strany slyšela něco, co ji děsilo. Měla strach. Jak se to bude dál vyvíjet, až se vrátí? Vydrží s　ní Seeley pracovat? A jak to dopadne s　jejich vztahem? Při pomyšlení na jejich první případ a na sezení se Sweetsem, kde mu to všechno převyprávěli?

--------------------------------------------------------------------------------

Letadlo se dotklo země v　USA na Národním letišti ve Washingtonu DC. Vystoupila z　něj doktorka Temperance Brennanová. Na jednu stranu byla ráda, že je zase doma, ale na druhou ani ne. Děsilo ji setkání s　jejím partnerem po roce. Po dlouhém roce. Vyšla z　letištní haly ven a ihned mávla na taxík. Nikdo ji na letišti nečekal. Ani Angela. Ani Booth. Nasedla do taxíku a poručila si odvoz do Jeffersonu. Sice byla unavená ze zdlouhavé cesty, ale potřebovala se vidět se svými přáteli. Díky jejímu kolegovi se z　ní postupně rok od roku začínal stávat citlivý člověk. Byla citlivější než na začátku. Měnila se, ale nebyla si toho vědoma. Občas, když cítila stesk, žárlivost nebo silný cit, zahrabala se do práce a bylo ji dobře. Zapomněla na všechno dění a problémy kolem ní. Byla vědec a věděla, že se nesmí nechat unášet city, i kdyby chtěla. Mohlo by to mít dopad na její povolání, ve kterém je nejlepší na světě. Někdy člověk musí udělat rozhodnutí, která udělat nechce. Tak to bylo i v　případě doktorky Brennanové. Nebo to rozhodnutí udělat nemusela? Tohle ona však nevěděla, neměla na to dost "vyvinuté" emoce a city. Kvůli své nerozhodnosti, strachu z　lásky, strachu ze ztráty nejlepšího přítele a nedovolením vést se svým srdcem, odmítla nejlepšího muže na světě - svého kolegu Seeleyho Bootha. Byla si vědoma toho, že jedině on by ji dokázal pomoc se vším, co se týče lásky a všech nezbytností kolem toho, ale nedokázala poslechnout srdce. Zrovna její taxík míjel budovu FBI. Booth určitě je v　práci. Povzdychla si. Jak jen to dokázali? Jak dokázali, po tom všem, spolu dále pracovat? Nyní měla na mysli okamžik, kdy ji pobílil, když odcházeli ze schůzky se Sweetsem. Vždyť ji všemi silami naznačil, že ji miluje. Není slepá ani pitomá, aby to nepoznala. Ale co má dělat? Nechce mu ublížit. Ale co když mu ubližuje tímhle? Nebo mu ublížila jejím odjezdem? Nyní opravdu nevěděla. Nechá tomu volný průchod. Bavili se po tom spolu docela dobře. Sice její podvědomí vědělo, že to není a nebude jako dřív, ale prozatím to tak nechala. Opřela si hlavu o sedadlo. Byla unavená. Zavřela oči.
*******
Pomalu scházeli po schodech dolů.
"Ve své knize Sweets napsal, že opuštění mými rodiči mě přesvědčilo, že všechny smysluplné vztahy jsou odsouzeny k　záhubě," řekla Brenn najednou a pohlédla na Bootha.
"Napsal, že mám syndrom bílého rytíře kvůli mému násilnickému, alkoholickému otci," odpověděl na to Booth.
"Nenávidím psychologii," odfrkla si.
Najednou se zastavili. Booth ztěžka vydechl. "Jsem gambler," pohlédl na ni. "Věřím, že to má šanci… Hele, chci to zkusit," přešel k　ní blíž. Tušil, že ji asi trochu vyděsil, ale ona zůstávala chladnou.
"Myslíš nás?" zeptala se nejistě a trochu vyděšeně. "Ne, FBI nás nenechá pracovat jako pár…"
"Nedělej to. To není žádný důvod…," skočil ji do řeči a vtiskl ji něžný a dlouhý polibek na rty. Nebyl to ani tak polibek, ale pro něj to hodně znamenalo. Pro ni taky. Líbilo se ji to. Zase ten pocit, že cítí něco, co ještě nikdy. Už-už mu málem propadla úplně, ale v　tom se odtrhla. "Ne! Ne!" vyjekla.
"Proč? Proč?" nechápal. Po pravdě, nemyslel si, že ho odmítne.
"Myslel sis, že mě chráníš, ale ty jsi ten, kdo potřebuje ochranu," vyjela na něj.
"Ochranu před čím?" nechápal. Cítil se zoufale.
"Přede mnou," podotkla. "Já nemám otevřené tvé srdce." Po tváři jí stekla slza. Překvapilo ho, že pláče. Ona cítila však něco, co ještě nikdy necítila a nechtěla tomu dát průchod. Nikdy nebrečela kvůli něčemu, co bylo iracionální. Když nepočítala nalezení rodičů. Jenže tohle je něco jiného! Něco, co člověku dokáže změnit celý život!!!
"Prostě tomu dej šanci. To je vše, co žádám," zašeptal.
"Ne, řekl jsi to sám. Definice šílenství je dělat stejnou věc stále dokola a očekávat jiný výsledek!"
"No tak, pojďme usilovat o jiný výsledek tady, dobře? Pojďme prostě… Vyslechni mě, ano? Víš, když mluvíš se staršími páry, kteří byli zamilovaní 30, 40 nebo 50 let… Je to vždycky chlap, kdo řekne - Věděl jsem to…. Věděl jsem to. Hned od začátku," vysvětlil ji. Ten pocit ho užíral. Zničil to všechno. Všechny základy, na kterých stálo jejich partnerství a hlavně přátelství, se zničily. Viděl, jak se Kůstka třese, ale neobjímal ji. Potřebovala to, ale on to snad poprvé neudělal. Neudržel by se.
"Tvůj důkaz je směšný!" pokárala ho.
"Já jsem ten chlap, Kůstko, jsem ten chlap… Já vím," snažil se ji přesvědčit. Ne, že by ji přemlouval, ale chtělo to přesvědčit ji, aby tomu dala šanci.
"Já nejsem gambler. Jsem vědec. Nemůžu se změnit, nevím jak. Nevím jak…," na její tváři se znovu objevily slzy. Slzy kvůli němu. Kvůli jejich vztahu. V　životě si nepomyslela, že by se tohle mohlo stát. Za to on to věděl. Cítila se hrozně. Nechala ho v　tom. Nepomohla mu s　tím. Takhle se mu za ty roky odvděčila. Nechtěla ho zklamat. Bála se, že když tomu dá šanci, nevyjde to, oni se rozejdou a ona ztratí nejlepšího přítele. Sledoval ji. Takhle ji ještě neviděl. Třásla se, hlas ji zrazoval a snažila se mu vysvětlit, že se nedokáže změnit, protože je ten vědec, který se nesmí unášet city.
"Prosím, netvař se tak smutně," prosebně se na něj podívala, když se sklíčeně opřel o zábradlí. Postavila se vedle něj.
"Dobře, fajn. Jo, máš pravdu. Máš pravdu," souhlasil nuceně. Stoprocentně s　ní nesouhlasil, ale musel ji i sebe nějak uklidnit. Sklonil hlavu. Byl vyčerpaný. Mohl ale tušit, že to takhle dopadne. Jenže on byl naivní a myslel si, že tomu dá šanci. Ona doktorka Temperance Brennanová! Vždyť to z　ní směšně! Kdyby jen věděl, co teď v　ní odehrává.
"Můžeme spolu stále pracovat?" zeptala se ho se slzami v　očích. Zamyslel se. Chtěl zavrtět hlavou a říci ne, ale bylo by to vůči ní nefér. Nemohl ji tady takhle nechat. Miloval ji a slíbil ji, že ji nikdy neopustí.
"Jo," vydechl po chvilce.
"Děkuju," špitla. Byla mu vděčná. Dívala se mu do očí. Viděla tam tu bolest. Poznala to.
Tu bolest, kterou vídala, když mluvil o tom, jak kdysi býval sniperem, nebo když mluvil o Parkerovi - jeho prvním parťákovi.
"Ale musím jít dále. Víš, musím najít někoho, kdo mě bude milovat 30, 40 nebo 50 let," nechtěl to říct, ale musel. Byla to pravda. Někoho takového potřeboval. A když mu jeho Kůstka lásku neopětovala a ani se o to nechtěla pokusit, tak to nechal být. Nemůže na ni čekat. To přece nejde. Rád by čekal, ale nejde to. Jenže on nedokáže milovat dvě ženy najednou. Zase ta příšerná beznaděj. Navěky zůstane sám.
"Já vím," přikývla a popotáhla. Ani na něj nepohlédla a dala se na odchod. Booth ji následoval. Sotva viditelně se na ní pousmál. Zavěsila se do něj a položila si hlavu na jeho rameno. Byla zmatená. Opřel si svoji hlavu o její a odcházeli. Ve společné blízkosti. Ale jinak, než jak si to Seeley vysnil. Byl rád, že aspoň takhle s　ní je. Měla ho moc ráda, ale nevěděla, jak moc ho musí mít ráda na to, aby to s　ním zkusila.
　
*******
Otevřela oči a vrátila se do přítomnosti. Do očí se ji draly slzy, ale ovládla se. Taxi zastavilo před Jeffersonem. Zaplatila taxikáři požadovanou částku, vzala si tašku a vystoupila z　auta. Vystoupala do schodech nahoru a stanula přede dveřmi. Jak na ní asi budou reagovat? Dveře se otevřely a ona vešla dovnitř. Nikde neviděla nikoho z　týmu. Vypadalo to, jakoby tady přestali pracovat. Najednou odněkud vyběhla Angela s　deskami v　ruce.
"Camille, mám rekonstrukci!" vyhrkla a letmo pohlédla ke vchodovým dveřím. Zastavila se. Její pohled se střetl s　pohledem její nejlepší kamarádky, kterou rok neviděla.
"Zlato!" vykřikla a rozeběhla se k　ní. Upustila desky na zem a objala ji.
"Ahoj Angie," usmála se Brenn.
"Jak bylo? Už ses viděla s　Boothem? Předevčírem se vrátil z　nějaké akce," vychrlila na ni Angela a začala sbírat papíry, které vypadly z　desek, když je upustila.
"S Boothem? Ještě ne," zavrtěla hlavou. Byl na akci? Snad se mu nic nestalo, zamyslela se. Zase tak iracionální věci a ona se o ně zajímá! Od kdy? Od té doby, co se seznámila se Seeleym Boothem!!!
"Tak Angelo, kde s　tím jseš?" ozvalo se z　dálky. Uviděli Cam, která se k　nim hnala.
"Zdravím," pousmála se Temperance.
"Doktorko," oplatila jí úsměv Camille a stiskla ji ruku. Angie ji podala desky s　rekonstrukcí.
"Jen jsem vás přišla pozdravit, takže hned zase půjdu. Jsem unavená a chci jít spát," oznámila jim Brennanová.
"Hodginsi!" vykřikla Angela. Obě ženy na ní tázavě pohlédli.
"Ano?" vyběhl z　laborky.
"Tempy se vrátila!" objasnila mu Angie, proč na něj křičela přes celý institut.
"Ahoj, doktorko! Tebe jsem teda dlouho neviděl!" zakřenil se a letmo ji objal.
"Dobře, taky vás ráda všechny vidím, ale už vážně půjdu. Uvidíme se zítra," poslala jim nejistý úsměv, vzala si tašku a vyšla ven z　Jeffersonu.
"Co jí je? Ani se nezajímala, co máme za práci a jede domů," nechápala Cam.
"To nevím," pokrčila rameny Angie. Pak se všichni sebrali a šli pracovat na těle vojáka z　2. světové války.
Posadila se na schodech u Jeffersonova institutu a čekala na taxík, který měl přijet až za deset minut. Ani nezaregistrovala, že před ní zastavilo známé černé auto. Vystoupil z　něj muž v　černém triku s　nápisem FBI a tmavými džíny. Blížil se k　ní. Najednou ho zpozorovala. Okamžitě se postavila. Jejich pohledy se setkaly. Na jeho tváři se objevil šťastný úsměv, že ji konečně po roce vidí. Tak moc mu chyběla! Vždyť ji miloval a ona mu ujela! Rozeběhl se k　ní. Chtěla zachovat chladnou hlavu jako vždy, ale nyní se ji to nepovedlo. Musela se rozesmát a seběhla schody. Padli si do náruče. Smáli se a objímali se. Trochu ji od sebe odtáhl.
"Kůstko, jak dlouho jsi tady?" zeptal se.
Jen se pousmála. "Asi hodinu."
"Přijel bych pro tebe na letiště, kdybych věděl, že se dnes vrátíš," už ji pustil. Ona zaujala svoje místo poblíž své tašky. Taky se posadil. Blízko ní.
"To je v　pořádku. Vzala jsem si taxíka," odpověděla.
"Jsem rád, že tě vidím," zašeptal a pohlédl ji do očí. Viděl v　nich zmatenost. Chyběla mu.
"Chyběl si mi," zamumlala sotva slyšitelně. Poslal ji jeho sladký úsměv. Musela od něj odtrhnout pohled, protože uslyšela troubení. Její taxi přijelo. Zvedla se.
"Musím jít, mám tady odvoz," vzala si tašku a sešla schody.
"Co takhle dneska večer u Founding Fathers?" křikl za ní ještě. Otočila se. Bezradně tam stál. Takhle si jejich přivítání nepředstavoval. Bylo mu jasné, že mu neskočí do náruče a nepolíbí ho, ale tohle mu bylo málo. Temperance chvíli váhala. Pozor, na váš vztah, ozvalo se ji hlavě. Mozek ji nikdy nezklamal. Snad poprvé v　životě se ji stalo, aby mozek i srdce říkali stejnou větu - Běž s　ním večer k　Founding Fathers.
"Dobře," přikývla a usmála se.
"Tak v　šest!" dodal ještě. Přikývla a nastoupila do auta. Pak už mu zmizela z　očí. Povzdychl si. Jeho Kůstka se mu vrátila! Ten rok mu připadal tak nudný, černobílý, jakoby ráno nevylezlo slunce a večer nesvítil měsíc. Už několikrát se snažil navázat vztah s　nějakými ženami po dobu, co tady nebyla, ale nešlo to. Jeho srdce patřilo pouze jí. Ztěžka vydechl a zamířil k　hlavním dveřím Jeffersonu.
Seeley seděl u stolu poblíž okna a vyhlížel Kůstku. Bylo asi pět minut po šesté a ona nikde. V　životě by nepřišla pozdě na schůzku. Už přestal doufat, že přijde. Že by se ji nechtělo kvůli jejich vztahu? Vždyť to šlo normálně. Tedy jen po povrchu… Uvnitř nich to křičelo. On byl nešťastně zamilovaný a ona neposlechla své srdce. Najednou ho někdo vytrhl z　přemýšlení.
"Omlouvám se za zpoždění, ale chytla mě zácpa," pousmála se a posadila se naproti němu.
"Na rohu 10. a 11. Avenue?" zdvihl obočí.
Přikývla a objednala si drink. Mlčeli. Zahleděla se na něj. Kdyby jen mohla milovat, milovala by jen jeho! Ty hnědé oči, sladký úsměv, ochranářská povaha… Třeba ho milovala, ale nedokázala to rozpoznat a nechtěla si ho pustit k　tělu, aby ji s　tím pomohl.
"Proč mlčíš?" zeptala se na po chvíli.
"Nevím, připadám si trapně. Nemůžu se tě ani dotknout, aby to ve mně všechno nekřičelo a přitom ty…"
"Boothe, už jsme o tom mluvili," chytila ho za ruku. "Bude to dobrý. Jen prostě…," nemohla najít ta správná slova.
"Jo, já vím. Časem se odmiluji," odsekl a vymanil svoji ruku z　jejího sevření.
"Stalo se něco?" optala se zmateně.
"Jo, stalo! Jak si byla pryč, chtěl jsem to s　někým zkusit, ale nešlo to! A proč? Protože moje srdce patří tobě a tys ho odmítla!" vyhrkl. Úplně sebou cukla. Takového ho ještě neviděla. Booth vstal a odešel ven. Chvíli tam jen seděla a pozorovala ho ze vnitř. Teď už jí to bylo jasné. Ubližovala mu tímhle. Měla v　té Bangladéši zůstat. Ale na druhou stranu ho nechtěla v DC nechat. Byli kolegové a nejlepší přátelé. Pomalu se zvedla a šla za ním. Takhle to tam nemohla nechat.
"Seeley," dotkla se ho. Oslovila ho jménem a to ho dostalo. Otočil se k　ní.
"Omlouvám se, Kůstko," omluvil se.
"Já tě chápu. Trápím tě. Nezasloužím si, aby ses ke mně choval mile," špitla a zahleděla se do země.
"No tak," objal ji. Byla mu za to vděčná. Na chvilku zapomněli na jejich problémy a užívali si objetí.
"Promiň," vypadlo z　ní najednou.
"Za co?" nechápal Booth.
"Za tu facku… Kdysi," ušklíbla se a pustila ho. Musel se zasmát. Opravdu ho nenapadlo, že si na to teď vzpomene.
"Spíš ty promiň. Za to, jak jsem tě hrubě chytil, ale stejně si byla studenej čumák," nedal se.
"Byl si hlupák," oplatila mu to.
"Ale stejně jsem na tebe myslel ten rok, co jsme se neviděli," pohlédl ji do očí. Už nebyly tak zmatené jako odpoledne.
"Jo, já taky," přiznala mu.
"Vážně?" podivil se. Potěšilo ho to. Byli spolu v　jednom městě, ale nikdy se nepotkali.
"Ano, ale byla jsem na tebe neskutečně naštvaná," dloubla do něj prstem.
"Nevrátíme se?" kývl směrem k　restauraci.
"Jasně," souhlasila. Podržel ji dveře a nechal jí vejít první. Zasedli ke stolu.
"Chtěla jsem s　tebou spát, ale byla v　tom tequila a já jsem vědec, takže bláznivé věci nedělám." Zase ta pravda z　minulosti. Zaskočilo ho to, ale zároveň zase potěšilo.
"A co tvoje biologické uspokojení?" naklonil se k　ní.
"Byla jsem prostě opilá," rozhodila rukama.
"Kdyby si nebyla, došlo by k　tomu," řekl a napil se nealkoholického piva.
"Já vím," kývla. Už to byli zase ti staří Kůstka a Booth. Bavili se o práci, o tom, jak se Kůstka měla v　Bangladéši, co dělal ten rok Booth, ale o jejich vztahu už nepadlo ani slovo.
Šel ji vyprovodit až k　bytu. Stáli u dveří a ještě chvíli si tiše povídali. Dnes večer jim takhle bylo dobře a ani jeden nechtěl toho druhého opustit. I Kůstka si přiznala, že takto ji to vyhovuje. Opřela se o dveře a zrovna se rozesmála nějakému vtipnému přirovnání, které pronesl Booth. On na ni zasněně hleděl a přemýšlel, co by se asi stalo, kdyby neodolal a políbil ji. Přeci odjela, aby si to urovnala v　hlavně, ne? Pak to ale zavrhl a vypadl z　něho další vtip. Znova se zasmála. Miloval její úsměv. Pak Temperance vytáhla z　kabelky klíče a odemkla byt.
"Děkuju za hezký večer. Chybělo mi to," usmála se na něj. Druhou větu řekla sotva slyšitelně.
"Jo, to mně taky," kývl a přešel k　ní. Hleděla mu do očí.
Tempy znervózněla. "Co to…"
"Dobrou noc, Kůstko," pousmál se lehce a vtiskl ji něžný polibek na tvář. Všechno to v　ní křičelo. Chtěla zase cítit jeho rty na svých. Ovládla se a srdce jakoby zamkla do nějaké černé, mlčenlivé truhly.
"Dobrou, Boothe," úsměv mu oplatila a vešla do bytu. Booth se díval už jen na zavřené dveře. Otočil se a pomalu scházel schody dolů. Bylo mu smutno. Celý večer byl tak živý, barevný, pestrý a komický jen díky jeho Kůstce. Konečně se mu po roce vrátila a on mohl být šťastný. Ale jen z　polovičky. Nevěděl, co má dělat s　láskou, kterou k　ní chová. Byla silná, hodně silná. Nemohl se sbalit a odjet, ale mohl udělat jedno, a to, že by zrušil jejich spolupráci. Jenže kdo ji bude chránit? Koho bude objímat, když ne Kůstku? Kdo bude dávat barvu a smysl jeho životu? Byl bezradný. Vyšel z　domu, kde Temperance bydlela. Ještě se podíval nahoru k　jejímu oknu. Svítila v　obýváku. Sotva viditelně se usmál a šel ke svému autu. Nastoupil do něj a hlavu si opřel o opěradlo. Proč to musí být s　ní všechno tak složité? Najednou chtěl, aby Tempy byla citově "vyvinutá" a netrápila ho. Jenže on miloval tuhle Kůstku, a ne jinou. Zároveň taky věděl, že toho trápení si je vědoma. Zavřel oči.
　
*****
Šli kolem jeviště v　divadle a povídali si. Najednou mu položila přímou otázku.
"Vídáš se s　někým?" pohlédla na něj. Zaskočilo ho to, ale měl rád upřímné a rázné ženy. Temperance se mu líbila.
"Páni, přímo k　věci, jo Kůstko? Občas, ale ona nemá ráda moje hodiny. Ty?" šel na ni stejně jako ona na něj. Usmál se na ni.
"Fyzik mě chtěl pozvat na rande. Myslela jsem, že přijmu," odpověděla. Bylo mu jasné, proč odmítla. Potěšilo ho to.
"Kdybych mohl, pozval bych tě," řekl tajemně a zahleděl se ji do očí.
"Proč nemůžeš?" nechápala. V　koutku duše ji to vadilo. Přiznala si to. On byl dokonalý samec pro biologické potřeby.
"Zase ta pravidla FBI. Žádné sbližování s　jinými agenty nebo spolupracovníky," povzdychl si.
"To je škoda," vypadlo z　ní.
"Jsem rád, že si to myslíš," pousmál se a jejich rozhovor rozhodně nezůstával na bodě mrazu. Doufal, že si spolu aspoň někdy někam vyjdou. Dál si povídali a přitom hledali něco z　javoru.
　
******
Otevřel oči a pohlédl před sebe. Spustil se děsný liják. Nastartoval a zapnul stěrače. Sotva stíhaly stírat. Vyjel z　parkoviště a odbočil doprava - ke svému bytu. Celou cestu nemyslel na nikoho jiného, než na Kůstku. Pustil si rádio a zrovna tam hráli písničku Kiss by a rose, na kterou tancovali ploužák na jejím třídním srazu. Při té vzpomínce se usmál. Cítil se tak skvěle. Držel ji v　náruči a usmíval se. Tenhle pocit zbožňoval. Pak z　něj ale ten pocit opadl, protože se vrátil do reality. Málem naboural do sloupu.
"Musím se uklidit," sykl na sebe. Nikdo mu neodpověděl. V　autě byl sám.
Temperance vylezla z　vany. Zabalila se do ručníku a vypustila vodu. Přešla do ložnice a otevřela skříň. Pohlédla na sebe do zrcadla. Co na ni Booth vidí? Shlédla svůj obličej, nohy a ruce. Je stejná jako ostatní. Vytáhla košilku na spaní a převlékla se do ní. Zalehla do postele a pokoušela se usnout. Moc se ji to nedařilo. Instinktivně si sáhla na místo, kam ji Booth políbil. Nevědomky se usmála. Ten pocit, ti motýli v　žaludku… Ještě nikdy tohle necítila, takže nevěděla, o co jde. Myslela si, že je to asi jen nějaké pomatení mysli. Povzdychla si. Proč se to děje zrovna jí? Přistihla se, že pláče. Po tváři jí tekla slza. Rychle ji setřela a zavřela oči. k　jejímu překvapení se ji podařilo usnout. Asi potřebovala jen vypustit slzu.
　
******
Temperance se svůdně usmála a naznačila Seeleymu, ať se k　ní nakloní. Udělal to.
"Už spolu nepracujeme, můžeme mít sex," zašeptala a znova mu poslala ten šibalský úsměv.
"Zavolám taxi," odpověděl a úsměv ji oplatil.
　
******
　
O MĚSÍC POZDĚJI
Byl to už měsíc, co se Kůstka vrátila z　Bangladéše. S　Boothem byli normálně kolegové a dnes dořešili případ. A jako vždycky to šli s　týmem oslavit k　Founding Fathers. Šel s　nimi i Sweets, aby je mohl sledovat. Zdálo se mu, že to mezi nimi není jako dřív od té doby, co mu vyprávěli o jejich prvním společném případě. Nic mu však neřekli, tak si řekl, že si to zjistí sám. Všichni byli u baru a skvěle se bavili. Smáli se, řešili soukromé problémy a pili alkohol. Temperance najednou zpozorovala, že Booth zmizel. Nebyl tam a nebavil se s　nimi. Odložila skleničku s　vínem a šla ho hledat. Vyšla ven. Stál tam pod lampou a vypadalo to, jako by nevnímal svět kolem.
"Proč tam nejsi s　námi?" zeptala se ho tiše.
"Nemůžu, je to měsíc, co jseš vrátila. Co máme tenhle zvláštní vztah a okolí to poznalo. Co jim na to řekneme?" otočil se k　ní. Stála za ním, zmatená a plná nepochopení. Přesně jako odpoledne, když ji potkal na schodech u Jeffersonu v　den, kdy se vrátila.
"Boothe, a co chceš dělat?" vyhrkla. Něco se v　ní zlomilo. Po tom měsíci… Bylo to jiné a byla si toho vědoma. Dívala se na něj a POPRVÉ v životě ucítila něco, co by si dovolila přirovnat k lásce. K tomu něčemu, kdy se člověk chce oddat někomu jinému. K tomu něčemu, co je nekonečné. K tomu něčemu, co jí slíbil, že jednou pozná. Teď to nechala mluvit. Nestavěla se k　tomu jako před tím - když odešli od Sweetse po vyprávění jejich prvního případu. Nyní hodila logiku za hlavu. Poprvé ve svém životě, který byl postaven na logice a myšlení. Nechala se unášet tím pocitem v　jeho přítomnosti. Přešel k　ni o hodně blíž.
"Nejsi v　tom sama. Jsme v　tom spolu," zašeptal.
"Já vím, ale…," došla ji slova. Zase se ji chtělo plakat. Věděla, že když je s ním, tak může. Po tváři se ji skutálela slza. Neváhal a přitiskl ji k sobě.
"Neplakej, rve mi to srdce," zamumlal ji do vlasů.
"Co když se rozejdeme ve zlém jako před sedmi lety?" zaznělo to zoufale. Jemně ji od sebe odtáhl.
"To se nestane," špitl.
"Jak to můžeš vědět?"
"Já jsem ten chlap, pamatuješ?"
"Jo," přikývla.
"Mám tě rád, Kůstko," řekl náhle a ona mu v ten moment byla vděčná, že ji nechce děsit silnějšími slovy. Bože, jak strašně jí rozuměl. "Záleží mi na tobě a na tom nějaká hranice nic nezmění. Já sám na tom nic nezměním. Nejde to. A… ani nechci."
Jen polkla. Znova se mu vrhla kolem krku. Netušila, proč kolem toho dělala taková dramata, když to mohlo ihned na poprvé proběhnout takhle.
"Já tebe taky," zamumlala mu do ramene.
"Cože?"
Zvedla hlavu a zašeptala mu to do ucha. Cítil vlnu radosti.
"Mám hrozný strach," odtáhla se od něj a pustila ho.
"Se mnou ho mít nemusíš," řekl přesvědčivě. Nastala chvíle, kdy oba mlčeli. V　hlavě si přehrávali, co se tu nyní odehrálo.
"Kůstko…"
"Boothe," začali oba naráz.
"Mluv," pobídla ho.
"Ne, ty začni první," řekl.
"Fajn," začala. "Nyní jsem přemýšlela o celé té věci s 'námi' a láskou…"
"Nechceš to," přerušil ji Booth. Sice se mu zdálo absurdní, aby to vymyslela za ty dvě minuty ticha, ale byla to přeci jeho geniální Kůstka.
"Můžu to dokončit?"
Přikývl.
"Jde o to, že ještě jsem neměla vážný vztah a myslím, že když se dáme dohromady, tak to vážné bude."
"To znamená?" zeptal se nervózně.
"Mám na mysli, že nevím, co dělat. Budeš chtít manželství a děti. S lidmi dobře nevycházím. Nejlepší vztah mám s　kostmi," rozhodila rukama, ale on ji je chytil. Věděl, jak to s　těmi dětmi myslí. Vzpomněl si, jak po něm chtěl sperma.
"Kůstko, no tak…," Teď byl na řadě s proslovem on. "Vím jak se stavíš k manželství a dětem, ale mně to nevadí. Proboha, snažil jsem se dostat tě pryč z hlavy skoro 7 let, a teď, když jsem konečně zase s　tebou, tak tě odejít nenechám."
"Ale..."
"Ne, žádné ale. Jak můžeš vědět, že nám to nebude fungovat, když si nám ani nedáš šanci?"
"Nevím," podotkla potichu. Pořád mu hleděla do očí a on ji držel za ruce.
"Vidíš! Takže, Kůstko, dáš nám šanci?" podíval se ji smutně do očí. Nyní ho už odmítnout nemůže nebo to nevydrží a odjede.
"Boothe, víš, že tě nemůžu odmítnout, když se na mě takhle podíváš?" usmála se.
"Beru to jako ano," kývl šťastně. Nemohl tomu uvěřit. Tomu, že to dokázal. Dokázal ji zlomit a teď ji ukáže, jak je to úžasný cit.
"Mám divný pocit," vyjekla tiše.
"No tak, Temperance. Kdybychom znali své osudy dopředu, umřeli bychom nudou. To musíš uznat," zakřenil se. Nejdříve vstřebávala, že ji řekl jménem a potom tem citát.
"Souhlasím," přikývla. Booth ji objal kolem pasu. Tak, a nyní už ho neodstrčí. Nyní už ne. Začal se k　ní pomalu naklánět.
"Tak, kde jste tak dlouho?" ozvalo se ode dveří. Ti dva se od sebe okamžitě odtrhli a pohlédli ke dveřím. Angela.
"Už jdeme," protočil oči Seeley. Vyměnili si s　Kůstkou omluvné pohledy a vydali se zpátky do restaurace.
Booth ji dovezl před dům. Ještě chvíli seděli v　autě. Popravdě se ji nechtělo ho opouštět. I když to bylo jen na noc.
"Jak to bude dál? Co FBI? Partnerství?" pohlédla na něj.
"Bude to pořád stejné, akorát s　tím, že už nebudeme pouze kolegové," usmál se na ni.
"Ale ta pravidla…"
"Na ty se vykašli. Dokud na to nikdo nepřijde, jsme mimo nebezpečí," pohladil ji po tváři.
"Dobře," přikývla. "Byla bych ale přeci jen ráda, aby to zůstalo mezi námi," řekla vážně.
"Jak si přeješ," naklonil se k　ní a konečně se svými rty dotkl těch jejích. Začali se vášnivě líbat. Jejich jazyky se letmo dotkly. Kůstka cítila, jak jí přes záda přejel třas. Jeho polibky začínaly být intenzivnější. Líbilo se jí to. Ještě než se od ní odtáhl, kousl ji něžně do ušního lalůčku.
"Tak ty takhle, jo?" ušklíbla se a prsty mu přejela přes rty.
"Musím ti to už říct. Nevydržím to, protože si nemůžu pomoc," vydechl Booth. Tempy vyčkávala, co z　něj vypadne.
"Miluju tě," řekl to dost srozumitelně na to, aby to jako vědec pochopila. Úplně v　ní hrklo. Byl to tak zvláštní pocit. Někdo ji miloval a přímo ji to řekl. To se ji stalo poprvé v　jejím nudném životě. Musela se pousmát. Možná to byl zmatený a nervózní úsměv, protože Seeley dodal: "Neboj, se Kůstko, slíbil jsem, že počkám."
"Děkuju," špitla. Natáhla se k　němu a políbila ho. Pak se jen usmála a vystoupila z　auta. Booth nastartoval, když někdo otevřel dveře na jeho straně řidiče. Překvapeně tam pohlédl. Kůstka. Nechápal, co se děje.
"Taky tě miluju!" vykřikla. Úplně strnul.
"Zopakuj to," řekl velmi šokovaně a vystoupil z　auta. Přitiskl ji k　sobě a zpříma se ji zahleděl do očí.
"Miluju tě," zašeptala. Byl to tak krásný pocit to někomu říct. A Booth? Pro něj to byl ten nejcennější, neúžasnější a nejlepší okamžik v jeho životě. Zmohl se jen na šťastný úsměv a dlouhý, vášnivý polibek. Nikdy si nepomyslel, že ji na to bude stačit pouhá minuta. Na to, aby si uvědomila, že ho miluje. Cítil, jak zhluboka dýchá a bije ji srdce. Trochu se třásla. Nevěděl, jestli to je zimou nebo vlnou horka, která ji začala pokrývat tělo. I přesto ji k　sobě přitiskl ještě více. Ona omotala svoje ruce kolem jeho krku. Podlamovala se jí kolena, ale zatím se zvládla na nohou udržet.
　
O PŮL ROKU POZDĚJI.
Už to bylo půl roku, co se Kůstka s　Boothem dali dohromady. Byli šťastní, zamilovaní a už to všichni věděli. Tedy všichni, kromě Cullena. Tomu se to báli říct, ale Sweets mlčel. Temperance si nikdy nemyslela, že láska může být tak úžasný pocit. Seeley byl zase ten nejšťastnější muž na světě… Doktorka Brennanová seděla u sebe v　kanceláři a dodělávala ještě papíry k　poslednímu případu.
"Ahoj Kůstko," usmál se Booth už ode dveří. Nastavila mu tvář, aby ji na ni mohl políbit.
"Ahoj," oplatila mu úsměv.
"Jak to jde?" zajímal se.
"Za chvíli to bude hotový," odpověděla. Než však stačil ještě něco říct, přihrnuli se k　ní do kanceláře ostatní z　týmu, včetně doktora Lancelota Sweetse.
"Doktorko Brennanová, kdy napíšete tu vaši poslední knihu? Ten příběh vypadá velice zajímavě," ušklíbl se Sweets a podal ji předběžný děj, který mu dala na přečtení. Booth samozřejmě žárlil. Kůstka se začala smát. Přidali se k　ní i ostatní. Jen Sweets se na ně nevinně díval.
"Určitě, co nejdřív," odpověděla s　úsměvem.
　
O rok později dopsala svoji poslední knihu a věnovala ji Sweetsovi.
"…, věnováno tomu nejzvědavějšímu psychiatrovi na světě, který přispěl k　mnohým změnám v　mém životě." Tam znělo věnování v Tempyný poslední knize. Sweets byl samozřejmě nadšený.
　
Byla šťastná a věřila, že to vyjde. Budou spolu 30, 40 nebo dokonce 50 let. Věřila tomu, protože v　to věřil Booth. A to ji stačilo. Milovala ho a byla mu vděčná, že ji nehnal do svatby. Ani do dětí. Nyní si nebyla zase jistá, jestli dítě opravdu chce. Když mělo přijít do tuhého, couvla. Ještě se nenaučila dělat šílené věci s　různými konci. Povedlo se jim to až nedávno. Nastěhovala se k　Seeleymu a byl to nejdelší vztah v　jejím životě… A opravdu! Vyšlo to a byli spolu až do konce života! Co Booth slíbil,tak se jim splnilo… ♥