14. 6. 2010

Já,terajší a ex | kapitola 1.

Název:Já,terajší a ex | kapitola 1.
Autor:Danny
Zařazení: ?
Děj: ?
Kapitola: 1.


Jeffersonský inštitút

"Ahoj zlatíčko!" Skríkla Angela na Temp keď ju uvidela bežať do kancelárie.
"Angela, prepáč ale teraz nemám čas." Bežala pred ňou do svojej kancelárie s kostrou z prvej svetovej vojny.
"Ale no, žiaden prípad neriešiš a myslím, že tie kosti z druhej svetovej ti neutečú, keď to neurobili doteraz." Ironicky poznamenala Angela.
"Keď musím, tak musím. Teraz je práve to obdobie keď musím."
"Ale prečo musíš? Čo chceš vidieť väčšiu sumu na výplatnej páske alebo si zasa plánuješ roztrieskať auto?"
"No počkať, ja som žiadne auto neroztrieskala, len škrabla na parkovisku." Zmätene obhajovala svoju nezhodu so stĺpom na parkovisku.
"Tomu hovoríš škrabanec?" Uškrnula sa. "Myslím, že na Knightovi Riderovi by sa to javilo ako škrabnutie a ten toho znesie veľa."
"Neviem o čom hovoríš." Poznamenala Temperance.
"To je také auto, ale to je jedno. Späť k téme." Usmiala sa a pohodlne si sadla na stoličku. "Dnes sa ideme baviť."
Brennanovej sa v hlave prehrala scéna z posledného ich "bavenia sa". Teda aspoň čo si dokázala zapamätať. Aj keď, tá opica bola nezabudnuteľná.
"Myslím, že to nie je dobrý nápad."
"Pane bože Temperance! Nebuď suchá, ako diétny keks. Ani sa nečudujem, že s Boothom ste stále v tom istom bode." Zamračila sa na ňu Angela.
"Čo mám ja s Boothom deti? Ja som ti suchá? No veď počkaj." Zobrala si kabát a kľúče už od svojho nového tátoša s pohonom 4x4.
Bar Antigona, Washington


Angela sa ani nestihla spamätať a Temperance im už objednávala drink pri bare. "Čo do teba vošiel Booth?"
"Ha, ha, ha! To nebolo vtipné."
"Aspoň viem po čom túžiš..." otočila sa k baru a zakričala na barmana "sex na pláži."
"Čo ja netúžim po sexe na pláži."
"Zlato to je drink, ale aj ten by dobre padol." Zaškerila sa.
"Keby s niekým chodím, tak mi dáš pokoj?"
"Keď mi budeš dávať podrobné hlásenia... tak áno." Temp do seba víťazoslávne vyliala svoje martiny.
"No tak dobre, lovu zdar." Vyliezla na stoličku a preskočila na bar. Angele skoro oči z jamiek vyskočili. Ledva to predýchala. Neverila, že toto niekedy urobí. "Temperance, čo to robíš? Bootha aj porazí keď sa o tom dozvie. "
"Tak sa postaraj o to, aby sa to nedozvedel."
Byt Seeleyho Bootha, Washington


Booth práve vychádzal zo sprchy keď započul zvonček.
"Do prčíc, kto to je?" Mysľou mu prebehlo, že by to mohla byť kostička, ale mýlil sa.
"Ahoj Booth."
"Cam, čo tu robíš."
"Tri krát hádaj Seeley?" Povedala zvodným hlasom. "Ale nie robím si srandu." Dodala, keď si všimla, že Booth na nesúhlas ustúpil.
"Neboj sa prišla som v mieri." Usmiala sa.
"Žiaden sex?" Cam len pokrútila hlavou a hodila sa na kreslo. "Myslím, že by som to nezvládol."
"Čo?" Zahanbene pozrel do zeme. "Ale nič."
"Booth, koľko sa už poznáme?"
"No tak dobre, keď to mám povedať na rovinu..." váhal či jej to má povedať. "...no jednoducho nestojí tak ako má." Camlila mala čo robiť aby neurobila úškrn. Snažil sa byť seriózna ale nedalo sa.
"Mal som ti čo hovoriť, teraz to vykecáš každému."
"Nevykecám, sľubujem." Zdvihla dva prsty a druhú ruku si položila na hruď.
"To sa ti ako stáva? No viem ako sa to...no..."
"Tak bol som s Kostičkou a prezliekala sa. Veď ju poznáš ona nie je ten typ ženy, ktorá sa hanbí. Samozrejme Temperance je sexi, veľmi sexi a nosí bielizeň značky La perla, no a..."
"A čo, vtedy sa ti nevspriamil?"
"Ale nie práve naopak. Pri nej je v pozore len pri iných nie."
"Chudáčik, aj keby jej chceš zahnúť nemôžeš." Zahlásila posmešne.
"Len sa smej. Ja s ňou nespávam, veď to vieš."
"Jasné, ale netuším prečo sa ti toto deje. Ale dobrá rada, keď pôjdeš na vec tak si modrú kámošku."
"Ale ani nevieš ako mám na ňu občas chuť."
"Hovoríš to ako nejaký kanibal."
"Nechápem prečo o tom hovorím s tebou. A vlastne čo si to chcela?"
"Len som chcela vedieť ako sa vyrovnávaš s tým, že si sa zamiloval do svojej partnerky. Pretože dnes Angela chcela ísť baliť chlapov....aj s Temperance."
"Neboj sa budem pokojne spať. Temperance nie je taká, že stiahne chlapa na verejné WC a pretiahne ho tam." Uškrnul sa na Cam.
"Čo tým chceš povedať? Nezdalo sa mi, že by sa ti to nepáčilo."
Bar Antigona, Washington


Angela v tom nechcela svoju kamarátku nechať samotnú tak vyliezla za ňou. Ich tanec pripomínal všeličo len nie tanec. Panáky do nich padali jeden po druhom. Stredobod pozornosti bol slabým slovom. Všetci muži dokonca aj tí inak orientovaní upriamovali pohľad na ne. Po chvíli okamihu keď si neboli isté, že sa na bare udržia natiahli ruky a "ochotní" páni ich zložili.
"Brenn, čo to do teba vošlo?"
"Povedala si, že som suchá. Tak som suchá?" Vliala do seba panáka.
"Nie, nie si." Usmiala sa Angela a ťahala ju na parket.
Bol to len krátky okamih čo tancovali spolu, hneď sa pri nich zjavila mužská spoločnosť. Muž okolo 35-ky, vysoký, vyšportovaný a poriadne sexi odtiahol Temerance k baru. "Ahoj, si nekonečne krásna."
"Úvodná reč pre tým ako ma odtiahneš na WC a pretiahneš?"
"Fú, si ostrá. Ale nie, nie som z tých čo majú ženy na pobavenie." Kúpil jej drink a vypýtal si od barmana pero a podal jej ho aj so servítkou. "Dáš mi číslo?"
"Som opitá a ty sa hráš na zdvorilého? Tak fajn." Napísala mu číslo a ťahala ho na parket. Nikto by ani v kútiku mysle nezapochyboval, že by sa mohla živiť ako striptérka. Alkohol robil svoje a už nevládala robiť tie svoje kúsky. Oprela sa o stenu. Jej obdivovateľ sa pred ňu postavil. Pozrela sa naňho a zablabotala: "Ahoj Martin, ako sa voláš?" Pozrel sa jej do očí a pustil sa do smiechu. "Jaj už si mi to spomínal. Ja nevládzem idem za kamarátkou, mala by som už ísť."
"Keď chceš odveziem ťa domov."
"Nie netreba," štikla si a potácala sa k Angele, "Ange, nejdeme už?"
"No čo nikoho si nezbalila?"
"Vieš, že ani poriadne neviem."
"No tak ty máš nadnes dosť."
Byt Temperance Brennanovej, Washington


Nejakým zázračným činom sa im podarilo otvoriť dvere.
"Odkedy mám namiesto dverí, trezor?"
"Odkedy si dopila šiesty pohár Martiny."
"Nechápem prečo sú všetci chlapi ku mne taký zdvorilí."
"Lebo buď chodíš so zabijakom alebo s kópiou Bootha."
"Booth, dobrý chlap. Občas po ňom aj slintám aj keď to fyzicky nie je možné."
Angela sa len usmiala a hodila sa vedľa nej na posteľ. "Ange, už som ti hovorila ako ťa mám rada. Mám ťa radšej ako všetkých chlapov s ktorými som kedy chodila."
"Aj ja teba, som viac sexi ako tvoji ex?"
"To vieš." Usmiala sa a prisunula sa k nej bližšie. Boli od seba už len pár centimetrov. "Chlapi sú svine." Skonštatovala Angela a jemne ju pobozkala. Temperance sa tomu nebránila a bozk jej opätovala.


Jeffersonský inštitút



"Zavolám do ZOO, že sme našli opice." Zašepkal Booth . "Ježiši Booth, nekrič." Zjazdila ho Brennanová.
"Zrejme ťažká noc," skonštatovala Cam pri pohľade na Angelu, ktorá sedela alebo skôr ležala na stoličke, "aspoň si, si v noci užila s nejakým kôboyom?" Ange sa začervenala a pousmiala.
"Počkať ona nespala u Temperance?" Nechápavo sa spýtal Booth.
"Trojka, dobré. Aj keď som zronený z toho, že ste ma nezavolali."
"Hodgins! Žiadna trojka sa nekonala." Po tejto vete ho mala chuď zavraždiť. Mala strach, že sa spýta niekto na to či...
"No tak dobre decká, to, že sa mamička spamätáva zo včerajšieho liehového nálevu, neznamená flákanie sa." Zavelila Cam a uškrnula sa na Doktorku.
"Booth a ty si tu načo?" Spýtala sa ho Kostička.
"Máme prípad."
"Ježiši nie."
"Čo máš s tým Ježišom deti? Keď ho neustále spomínaš."
Booth bol už skoro pri východe z inštitútu keď Temperance schytila Angela. "O včerajšku ani muk, jasné. Potom sa o tom porozprávame."
"Čo ti hrabe, nikdy by som mu to nepovedala."
"No len aby lebo občas sa chová ako keby si sa s koňom zrazila."
" Tá pravá sa ohlasuje."
"Čo si tým chcela povedať?"
"Len to, že sa občas chováš úplne šibnuto." Angela už strácala nervy. Tak pritvrdila.
"No neviem ktorá z nás dvoch tancovala na bare polonahá!" Po tejto vete sa všetci k nim zbehli a sledovali ich hádku. Temperance sa naštvala a skočia po Angele. Tá spadla na zem a Brennanová na ňu vysadla. Šklbali si vlasy a trhali sa ako by im išlo o život.
Boothovi a Hodginsovi prešiel mráz po chrbte keď si uvedomili, že Brennanová môže Angelu umlátiť. Booth chytil Kostičku za boky a chcel ju odtiahnuť ale jediné čo sa mu podarilo, bola len rana ona Temperance do rozkroku. "Auuu," skláňal sa od nepríjemnej bolesti k zemi, "budem impotent."
Camila ako nestranná diváčka podišla k Boothovi a pošepkala do ucha a položila mu ruku na plece. "Nie, že budeš už možno aj si." Jeho ego to schytalo asi ako Temperance od Ange.
O chvíľu bolo všetko naopak. Ange bola na koni v jasnej výhode. Boli atrakciou, všetci vytiahli z vreciek mobilné telefóny a kto mal v poruke fotoaparát neváhal. "Hodgins nakrúcaj dáme to na YouTube." Zahlásila škodoradosne Camila. "Dosť bolo zábavy." Do inštitútu vstúpil Max. Skýkol "Temeprance Brennanová, je mi jedno koľko máš rokov alebo titulov, už stačilo!"
Až vtedy pustila Angele ruku do ktorej chcela zahryznúť. "Neviem čo vy dve riešite ale už stačilo!"
Zahlásil ráznym tónom, ktorý budil vo všetkých až nevídaný rešpekt. "Temeprance, ty ťahaj riešiť prípad s Boothom alebo choď s ním robiť čokoľvek iné, ale hlavne už choď!"
Baltimore , miesto činu


"To by ma fakt zaujímalo čo také urobila, že ťa to takto naštvalo?!"
"Práve to, že ma urobila." Povedala potichu a sklonila hlavu.
"Čo? Nepochopil som."
"O tom, potom. OK?" Nechápavo na ňu pozrel ale venoval sa prípadu.
Kostička si kľakla nad mŕtvolu. Začudovaňe sa zadívala na "to" čo pred ňou ležalo.
"Vieš čo to je?" Spýtal sa Booth.
"Tak toto bol niekedy človek a to pod ním....netuším. Nechápe to previezť do Jeffersonu."
"OK."
Jeffersonský inštitút

"No tak čo tu máme?"
"Muža okolo 50-ky, nižšieho zrastu..." Brenanová ho prerušila: "Clakr, toto všetko už vieme, mňa skôr zaujímajú tie "zvieracie pozostatky." Naznačila úvodzovky prstami.
"No tak to je to najzaujímavejšie. Nie, že vražda by nebola zaujímavá..." "Clark v skratke." Chcela to urýchliť Angela.
"Kosti patria zvieraťu, ktorého genetický kód bol upravený. Snažili sa skombinovať fyzické znaky z krokodíla a diviaka."
"Čo?" Začudoval sa Camila. Žuvačku čo mala v ústach jej skoro vypadla."
"Takže to bol "krokosviňomut". Zasmial sa Booth.
Samozrejme ani Hodginsovi nedalo neokomentovať to :"Toto bude mať určite na svedomí greenpace. Tajné plán ako zničiť vládu."
"Fajn tak tu máme muža s krokosviňomutom. Clark, zisti kto bol hlavným vedúcim projektu. Angela prosím ťa, poď za mnou." Ange prevrátila očami a schádzala za Temperance po schodoch platformy.
Kancelária Dr. Temperance Brennanovej
"No tak čo je?" Spýtala sa otrávene Angela
"Ange, nehraj, že nevieš, na tieto veci som tu ja."
"Čo sa stalo, stalo sa."
"Tak prečo sme sa pobili?"
"Asi si po mne začala túžiť." Zasmiala sa.
"Vieš, že sa mi to aj páčilo."
"Skutočne?"
"Len mi to pripadalo trochu divné alebo skôr zvrátené. Veď predsa sex s najlepšou kamarátkou?!"
Do kancelárií sa potichu vkrádal Sweets. Po tejto vete kašlal na svoje "utajenie" a vykríkol: "Čo?"
Obe sa naňho zhrozene dívali. "Doktorka Brennanová Vy ste lesbička?"
Angela sa hneď doňho pustila. "Vieš keď sú chlapi neschopní, tak si ženy musia vystačiť samé."
"Angela neodbočuj od témy. Doktorka?"
Booth sa valil k jej kancelárií. Nikto si ho ani nevšimol až keď vošiel všetci zostali ako obarený horúcou vodou.
"Som nahý? Keď na mňa pozeráte ako na zjavenie."
"Nie, nie si ale keby si bol nebolo by zlé." Opätovala mu žart.
"To by si pozerala." Usmiala sa.
"Vybočuje z kvantitatívnej morfologickej normy. Len tak pre zaujímavosť." Pozrela sa na Ange a usmiala sa.
"Vy dve ste už v pohode?"
"Jasne." Odpovedali jednohlasne.
"A ty Sweets, čo si nás prišiel vyzdvihnúť na sedenie alebo potrebuješ kúpiť pivo?"
"Ha, ha, ha agent Booth, veľmi vtipné. Ale máte pravdu potrebujem vás mať na sedení. Chcem dokončiť knihu."
"Tak dobre ideme." Zobrala si Temperance kabát. Angela ju pri odchode ešte jemne pobozkala na tvár aby vyprovokovala Sweetsa. "Inak zlatíčko, volal ti "ahoj Martin, ako sa voláš?" usmial sa na ňu.
Budova FBI Kancelária doktora Lanca Sweetsa
"Máte nejaký problém, ktorý potrebujete riešiť?"
Brennanová krútila hlavou, že nič sa nedeje.
"Áno, viazne medzi nami komunikácia."
"Doktorka Brennanová, agent Booth o tom vie?"
"Nie nevie, ale kvôli vašej satirickej poznámke to už vedieť bude. Inak ani vy o tom neviete všetko."
"O čom neviem, a vie o tom toto decko." Obrátil sa k nej a ako vždy vynechal z rozhovoru psychológa.
"To decko, ako si ho nazval o tom nevie takmer nič. Môže len tušiť z pornofilmu."
"Akého pornofilmu?"
"No v skratke: bola sa som s Ange na love. Veď chápeš. Chcela mi zohnať chlapa."
"Stačí len lúsknuť prstami a som pri tebe, tak načo ti je." Chcel trocha uvoľniť napätú atmosféru.
"Zasa vtipkuješ?" No neviem či sa ti bude chcieť vtipkovať aj po tom ako ti to dopoviem. No tak chlapa som si našla. Neviem či ho oslovil môj tanec na bare, teda neviem či sa to dá tancom nazvať."
"Čo ťa pretiahol alebo trojka? Nechápem."
"Keby ma neprerušuješ pochopíš." Sweets na ňu pozeral ako na denník nymfomanky, keď ho videl prvý krát.
"Nie, podobal sa na teba, keď mám pravdu povedať. Bol zdvorilí, dala som mu číslo a to je všetko. Potom som išla za Angelou, že už mám dosť. Tak sme išli ku mne. Neviem akým činom sami podarilo otvoriť dvere ale napokon som sa dostala dnu. Ľahli sme na posteľ a..."
"Čo a...." Nevedeli od nej odtrhnúť pohľad.
"a...sme sa spolu vyspali. Teraz nemám namysli spánok."
"Ty si mala sex so ženou?" Boothovi prebehol jeho sexuálny život pre očami. "Takže si..."
"Nie, nie som lesbička keď si to mal na mysli. Teda neviem ako sa to hodnotí."
"Páčilo sa ti to?"
"Sweets, mohol by si nás nechať osamote?"
"Toto je moja kancelária."
"A toto je môj sexuálny život, takže pa."
Psychológ si dal slušne povedané odpich.
"Páčilo."
"Lepšie ako s mužom?"
"Hmmmmm."
"Čo má znamenať hmmmm."
"Je to iné, nedá sa to porovnať. Mám v tom chaos. Pri najhoršom ma môžeš považovať za bi."
Nastala chvíľka trápneho ticha. "Mala by som už ísť. Volal mi Martin, ten chlapík čo som ho zbalila v bare. Mala by som s ním ísť na večeru." Seeley bol z toho v rozpakoch nevedel čo si má o tom myslieť. Najprv mu jeho najlepšia priateľka a žena, ktorú milujem povie, že sa jej páčia aj ženy. Potom aby toho nebolo málo, príde na to, že si dokonca našla aj priateľa. "Odstreliť a zakopať." Zašomral si pod nos.

Já,terajší a ex | kapitola 2.

Název:Já,terajší a ex | kapitola 2.
Autor:Danny
Zařazení: ?
Děj: ?
Kapitola: 2.


Washington reštaurácia na K- street
"Ahoj." Pozdravila ho.
"Ahoj, už som myslel, že neprídeš." Jemne ju pobozkal na líce. Ako správny džentlmen ju usadil za stôl.
"Prepáč, zdržala som sa na terapii."
"Terapii?"
"Neboj sa. Nejde o žiadnu úchylku ani závislosť."
"Ani sexuálnu?" Zasmial sa.
"To bolo dobré, niekoho mi pripomínaš. Dúfam, že si o mne nemyslíš, že som nejaká večne nadržaná ženská."
"Nie, je to v poriadku alkohol zapracoval. Vetu "ahoj Martin, ako sa voláš?" nezabudnem do konca života. A ten koho ti pripomínam, máš ho rada?"
"Bohužiaľ ten alkohol nezapracoval dostatočne aby som ja na tú vetu zabudla." Obaja sa smiali. Skutočne si padli do oka. "Čo stále hovoríme o mne. Čo ty? Ani neviem kde pracuješ?"
"Vyhýbaš sa istej téme? Ale v poriadku chápem, nepoznáme sa tak dobre. Teda aspoň ty si to myslíš, ja mám pocit, že ťa poznám celý život."
"Krásne sladké rečičky, neber to v zlom a ja ne nie som."
"Vieš, že zasa si začala o sebe? Ale odpoviem ti na otázku: pracujem pre vládu."
"Čo sa zastrelím keď som taká zaujímavá." Poznamenala ironicky. "Vláda, vláda, široký pojem. Keď sa to tak vezme aj ja pre ňu pracujem."
"Povedal by som ti viac keby som mohol. Dúfam, že to chápeš? Nevyzeráš ako vládna agentka."
"Robím pre FBI, som súdna antropogička."
"Počkať nepíšeš náhodou aj knihy? Jasné Dr. Temperance Brennanová. Nejako som si to nedalo do súvislosti."
"To som ja. Musím napísať záver knihy."
"Závery sú najlepšie, keď chceš môžeš sa inšpirovať."
"Prímam tvoju ponuku." Usmiala sa šibalsky a vložila svoju ruku do tej jeho.

Byt Temperance Brennanovej, Washington D.C.


"Bolo to super." Ohodnotil svoj výkon. Brennanová mu len prikývla lebo vedela, že by akú lož nevyslovila.

"No tak čo teraz? Dáme ešte jedno kolo alebo ideš tvoriť."
"Idem robiť to začo ma platia." Vyliezla z postele a obliekla si župan.
Jeffersonský inštitút
"Ahoj Ange."
"Hodgins?" Vykúkol z kontajnera plného odpadkov.
"Tu som." Zakýval jej z použitým kondómom.
"Chceš tým niečo naznačiť? A čo tam vlastne robíš?" Posmešne zahlásila.
"Hľadám dôkazy."
"Dôkaz, že ľudia majú sex? Teda na rozdiel od teba?"
"A kto je na vine? A ty: ty si!" Robil si z nej dobrý deň.
"Hodgins máš semeno?" Kričala Camila z kancelárie.
"O čom neviem?" Chychotal sa Angela.
"Prepáč zabudla som povedať "to semeno."
"Čo vy dvaja vlastne hľadáte?"
"Naša obeť mala sex s neznámou a napadlo nás po prezretí bytu, že tam niečo chýba."
"Chýbali tam smeti? To vám ako napadlo?" Prevrátila očami a čudovala sa nad logikou toho všetkého.


Kancelária Dr. Temperance Brennanovej


Sedela za stolom a prezerala si farby, rozmýšľajúc, ktorá sa jej bude hodiť na strop spálne.
"Ahoj, čo robíš?" Stál za ňou bez toho, že by si všimla jeho príchod.
"Ježiši, ako som sa ťa zľakla. Pozerám farby, chcem si dať premaľovať strop spálne."
"To ťa ako napadlo?"
"Ani neviem či ti to mám povedať."
"No spusti, veď uzavretý kruh."
"Čo? Nechápem." Pozerala naňho ako na zjav. "To je jedno. No tak čo ťa prinútilo všimnúť si tento absolútne nepodstatný detail?"
"Sex."
"Čo?"
"Skoro som pri ňom zaspala."
"To bolo až také zlé?"
"Bola som rada, že bol tak skoro hotový. Výnimočne!" Sadla si do kresla. "Tak som sa zahľadela na strop a prišla som na to, že tá farba je strašná."
"Daj si na strop LCD -čko." Zasmial sa.
"Nie je ti táto téma nepríjemná, väčšinou sa začneš červenať alebo odbočíš od nej."
"Nie, výnimočne nie. Ja s tým problémy nemám."
"S tým, že ženskú nedokážeš vzrušiť alebo s tým, že si skôr hotový ako dotyčná?"
"No tak dobre, čo je nové v prípade?"

Otvoril sa výťah a nastúpil doň muž. "Sully, už si sa vrátil?" Podpichol ho dotyčný.
"Ahoj Martin, aj ja som rád, že ťa opäť vidím. Kedy ťa preradili z L.A. k nám do D.C.?
"Asi pred mesiacom. Vrátil si sa k tej tvojej ženskej nebodaj."
Zaznelo cinknutie a otvorili sa dvere. "Prepáč Martin ale ja už idem, a ver mi keby máš ty takú tak si šťastný."
"Ja mám ešte lepšiu Sully."
Vošiel do chodby a uvidel oproti seba kráčať Bootha. Seeley okolo neho prešiel bez všimnutia.
"Booth, to ma ani nepozdravíš?"
"Sully? Si to ty? Ani som si ťa nevšimol."
"To vidím."
"Čo sa nebodaj vraciaš kvôli FBI."
"Neblázni. Kvôli Temperance."
"Tak to ťa nepoteším."
"Niekoho má? Alebo sa potvrdila moja teória o tom, že si do nej buchnutý?"
"Má niekoho ale nie som to ja." Sklonil hlavu a pozrel sa na hodinky aby zakryl sklamaný výraz.
"No tak rád som ťa videl a idem za ňou."

Jeffersonský inštitút

"Ahoj Cam." Pozdravil šéfku vesmírnej lode a roztiahol ruky.
"Stroskotanec! Čomu vďačím za toto vrúcne privítanie?"
"Kde sa nachádza môj poklad."
"Keď myslíš, tým pokladom Brennanovú, tak sa práve rozčuľuje nad nesmrteľnosťou chrústa."
Zasyčal a vtiahol hlavu medzi ramená. "Bojová nálada?"
"Ešte stále si z nej vysratý?"
"Ja som z nej nikdy...." Zazrela ho Temperance a takmer jej vypadla lebka z rúk. "Mala by som znížiť dávku, asi mám halucinácie." Zahlásila Camile, ktorá bola pár krokov od nej. Cam sa zasmiala.
"Temperance, ani nevieš ako si my chýbala." Objal ju tak pevne ako len vedel. "Po prvé ma dusíš a po druhé, takto si tú svoju Temperance objať nemohol." (mala tým na mysli loď)
"Chýbal som ti?"
"Asi tak ako pleseň na nohách. Ale nie, to vieš, že chýbal, potom ma to nejako prešlo."
"No ďakujem, nejako si sa zmenila odkedy som odplával. Inak počul som, že niekoho máš?"
"Aj ty si sa zmenil."
Booth sa už blížil k nim. Chcel byť pri všetkom čo sa udeje. Nikdy nemal tak rýchlo hotové papiere.
"Ahojte!"
"Seeley, ty čo tu robíš?"
"Vypočul som podozrivého, urobil som papiere a myslel som, že vy dvaja ste už skončili."
"Čo? Ty vieš, že je tu?"
"Ahoj kráska moja."
"Martin."
"Ty čo tu robíš?" Povedali Seeley aj Sully jednohlasne.
"Chodím s ňou."
"Chodíš s Martinom? Týmto Martinom?" Prekvapene na ňu zazeral Booth. Jeho tupý výraz sa hneď v tom okamihu zmenil na smiech, keď si spomenul čo mu o ňom Kostička hovorila.
Aby toho nebolo málo, prišla Angela, keď si všimla skupinku ľudí na chodbe.
"Čo to máte zraz bývalých, aktuálnych a nádejných milencov?" Zaškerila sa. Nikto nič nevravel, videla len prekvapené tváre. "Takže vaše mlčanie naznačuje súhlas. Inak zlatíčko keď už sme pri tých milencoch tak si mohla zavolať aj mňa, veď..."
"Čo? Aj s ňou si spala?" Spýtal sa jej Sully. Nikto nič nevravel.
"Spala si tu so všetkými tu zúčastnenými?" Uprene pozeral na ňu Martin.
"So mnou nie." Zdvihol ruku Booth.
"Čo nie je, môže byť." Podpichla Temperance Angela.
"Ok, super, mám vás tu všetkých pokope. Takže ja odchádzam."
"Tempe, čakaj. Podrobné hlásenia."
Angela ju dobehla a obe odkráčali do garáže a odtade do jedálne.

Washington D.C., Jedáleň

"No tak toto bolo poriadne bláznivé." Poznaenala Angela
"A ty si tomu pomohla."
"Prepáš zlato ale neodolala som."
"Ja fakt asi budem na ženy." Z konštatovala Brennanová smutne.
"Keď si myslíš, že so ženami nie sú problémy, tak si na riadnom omyle. Sú a ešte horšie."
"Mne stačia problémy s Boothom." Položila hlavu na stôl.
"Nevieš čo k nemu cítiš?" Chytila ju za ruku a stlačila jej ju. Temperance zodvihla hlavu a pozrela sa jej so slzami v očiach do tváre. Nepovedala ani slovko. Ani nemusela, jej najlepšia kamarátka to povedala namiesto nej.
"Ty ho miluješ."
Túto dojemú chvíľu prerušil zvuk mobilného telefónu. Brennanová si nastavila na Martina vyzvánací tón Lily Allen- Not Fair.
"Na koho si, si nastavila túto pesničku?"
"No tri krát hádaj?"
"Martin?"
"Bingo zlatko. Ale aspoň som si uvedomila, že mám otrasný strop. Booth mi poradil, že si mám dať na strop telku."
"Ja myslím, že by stačilo keby pri tom myslíš naňho."
"No tak to by som si musela primyslieť aj niečo iné. Malý Booth má rozdielne rozmery." Zasmiala sa hneď sa jej nálada zlepšila.
"A ty si kedy stihla preskúmať čo má Booth v nohaviciach?"
"Pamätáš na jeho pohreb?"
"Jasné revala som ako malé decko."
"No tak potom som mu vtrhla do bytu a bol v kúpeľni, konkrétne vo vani. Začala som naňho kričať on to nevydržal a postavil sa. Tak tam sál nahý a pozeral na mňa. To by som musela byť slepá aby som si "ho" nevšimla."
Pozerala na Temperance s otvorenými ústami.
"No tak čo budeš robiť? Zostaneš s Martinom, vrátiš sa k Sullymu alebo poriešiš niečo s Boothom?"
"Prvá ani druhá možnosť nehrozí a o tretej uvažujem."
Už boli na odchode keď tam prišiel Martin. "Temperance, čo to malo znamenať?"
"Ja ti nemusím nič vysvetľovať. Pustím ti niečo a myslím, že ty už pochopíš." Vytiahla mobil z kabelky a pustila skladbu, ktorá ho vystihovala. A áno bola to skladba Not Fair. "Takže je koniec kvôli...?"
"Áno, správne si pochopil."

Byt Seeleyho Bootha, Wasington D.C.

Zazvonila Temperance na zvonček.
"Ahoj, som rád, že si tu."
"Čo si chcel?"
"Vášnivý, neviazaný sex v trojke, ale chýba tu Angela."
"Veľmi vtipné."
"Prepáč, chcel som ti niečo povedať."
"Inak zabudla som sa ti ospravedlniť za to, že som ti vtedy buchla do gulí."
"Zabudol som čo som chcel povedať." Sklonil hanblivo.
"Čo som ti nejako trvalo ublížila? Si impotent?"
"Nie, nie."
"Si, si istý?"
"Áno, neboj sa pri tebe mi stojí."
"Čo?"
"Už ďalej nevládzem, nedokážem ťa brať len ako priateľku. To by si musela byť moja sestra aby som ťa nevnímal ako sexi kosť..... Milujem ťa. Nie profesionálne to sa ani nedá, ani nie ako kamarátku. Vidím v tebe osobu, ktorú budem milovať do konca života."
"Neberieš vykodí n ?
"Nie! Nechaj si to prebehnúť hlavou. Prosím." Jemne ju pohladil po tvári a odkráčal do kuchyne.
"Ja.." ukázala prstom na dvere bytu. Nevedela ako má zareagovať. "Pokojne choď, ale premýšľaj o tom." Uľahčil jej to.
O 2 dni neskôr, Washington, schody Jeffersonského inštitútu
"No tak čo premýšľala si?"
"O nesmrteľnosti chrústa?"
"Môj chrúst je skutočne nesmrteľný." Vtipkoval ako sa len dalo. Bohužiaľ zo seba dostal len tento suchý humor.
"Som na tom rovnako."
"Si hermafrodit?" Zasmial sa, chcel počuť tie dve jednoduché ale pri tom tak ťažko vysloviteľné slová.
"Milujem ťa."
Jemne ju pobozkal. Lenže jej to nestačilo. Pokračovala vášnivejšie a vášnivejšie.
"Hej, čo chceš skočiť do kríčkov?"
"Nie tam si nemôžem dať telku na strop."

Případ z vesmíru | kapitola 1.-Co to?!

Název:Případ z vesmíru kapitola 1.-Co to?!
Autor:Ann
Zařazení: ?
Děj: ?
Kapitola: 1. Co to?!
---------------------------------------------------------------

Byl horký červencový den a agent Booth a doktorka Brennanová stoupali,celí udýchaní,do kopce,k místu kde jistý farmář našel mrtvolu...
Když došli na vrchol kopce a uviděli oběť ležící v podivném obrazci připomínající koblihu,Booth překvapeně vykřikl:
"Wow!"
"Co je?Ještě jsi neviděl mrtvolu?" zeptala se Brennanová a zastavila se...
"Samozřejmně,že viděl!",ohradil se dotčeně a potom rozpačitě dodal:"Jen...no víš...tohle je kruh v obilí." a pohodil rukou k obrazci.
"A?" otázala se Brennanová
"No na to budeme potřebovat odborníky,ne?"
"Jaké odborníky?" ptala se dál nechápavě Bones.
"No přeci odborníky na záhady a paranormální jevy!"
"Ach..." vydechla posměšně Brennanová,"víš přece,že na duchy,mimozemské civilizace,démony,bohy,příšery a ostatní nesmysly nevěřím..."
"Počkat...tys právě nazvala boha nesmyslem?!"
"Ano."
Booth se na Brennanovou naštvaně zahleděl,ale radši nic dalšího na téma "bůh není nesmysl" neřekl a oba dva mlčky sešli k podivnému úkazu.
"Aha...už chápu proč sem volali mně a ne Cam..." řekla Kůstka,když spatřila kost,která ležela asi 5 stop od oběti,a když na to Booth nic neříkal,konstatovala:
"Jedná se o kost vřetenní,obrousenou neznámým nástrojem,pravděpodobně nějakým laserem...víc toho zjistím pod mikroskopem..."
"A co mi řekneš o tomhle mrtvém chlápkovi?" otázal se Booth.
"On není můj obor,mně zajímají pouze kosti..." odpověděla Brennanová a strčila kost do pytlíku na důkazy.
"No tak,Kůstko!Jsi přece génius...."
"Tak dobře...ehm...oběť má hlavu oddělenou,opět neznámým,předmětem u stavce ...víc už opravdu nevím."
"Super..a teď ho pošleme do Jeffersonu!"
 

13. 6. 2010

Jsem zpět

Název:Jsem zpět
Autor:Domí
Zařazení: Začátek šesté řady…
Děj: Temperance se vrací po roce z Bangladéše. Odletěla tam, aby identifikovala oběti genocidy, a aby si pročistila hlavu. Bylo toho na ni moc ohledně vztahu s Boothem. Z každé strany slyšela něco, co ji děsilo. Měla strach. Jak se to bude dál vyvíjet, až se vrátí? Vydrží s ní Seeley pracovat? A jak to dopadne s jejich vztahem? Při pomyšlení na jejich první případ a na sezení se Sweetsem, kde mu to všechno převyprávěli?

--------------------------------------------------------------------------------

Letadlo se dotklo země v USA na Národním letišti ve Washingtonu DC. Vystoupila z něj doktorka Temperance Brennanová. Na jednu stranu byla ráda, že je zase doma, ale na druhou ani ne. Děsilo ji setkání s jejím partnerem po roce. Po dlouhém roce. Vyšla z letištní haly ven a ihned mávla na taxík. Nikdo ji na letišti nečekal. Ani Angela. Ani Booth. Nasedla do taxíku a poručila si odvoz do Jeffersonu. Sice byla unavená ze zdlouhavé cesty, ale potřebovala se vidět se svými přáteli. Díky jejímu kolegovi se z ní postupně rok od roku začínal stávat citlivý člověk. Byla citlivější než na začátku. Měnila se, ale nebyla si toho vědoma. Občas, když cítila stesk, žárlivost nebo silný cit, zahrabala se do práce a bylo ji dobře. Zapomněla na všechno dění a problémy kolem ní. Byla vědec a věděla, že se nesmí nechat unášet city, i kdyby chtěla. Mohlo by to mít dopad na její povolání, ve kterém je nejlepší na světě. Někdy člověk musí udělat rozhodnutí, která udělat nechce. Tak to bylo i v případě doktorky Brennanové. Nebo to rozhodnutí udělat nemusela? Tohle ona však nevěděla, neměla na to dost "vyvinuté" emoce a city. Kvůli své nerozhodnosti, strachu z lásky, strachu ze ztráty nejlepšího přítele a nedovolením vést se svým srdcem, odmítla nejlepšího muže na světě - svého kolegu Seeleyho Bootha. Byla si vědoma toho, že jedině on by ji dokázal pomoc se vším, co se týče lásky a všech nezbytností kolem toho, ale nedokázala poslechnout srdce. Zrovna její taxík míjel budovu FBI. Booth určitě je v práci. Povzdychla si. Jak jen to dokázali? Jak dokázali, po tom všem, spolu dále pracovat? Nyní měla na mysli okamžik, kdy ji pobílil, když odcházeli ze schůzky se Sweetsem. Vždyť ji všemi silami naznačil, že ji miluje. Není slepá ani pitomá, aby to nepoznala. Ale co má dělat? Nechce mu ublížit. Ale co když mu ubližuje tímhle? Nebo mu ublížila jejím odjezdem? Nyní opravdu nevěděla. Nechá tomu volný průchod. Bavili se po tom spolu docela dobře. Sice její podvědomí vědělo, že to není a nebude jako dřív, ale prozatím to tak nechala. Opřela si hlavu o sedadlo. Byla unavená. Zavřela oči.
*******
Pomalu scházeli po schodech dolů.
"Ve své knize Sweets napsal, že opuštění mými rodiči mě přesvědčilo, že všechny smysluplné vztahy jsou odsouzeny k záhubě," řekla Brenn najednou a pohlédla na Bootha.
"Napsal, že mám syndrom bílého rytíře kvůli mému násilnickému, alkoholickému otci," odpověděl na to Booth.
"Nenávidím psychologii," odfrkla si.
Najednou se zastavili. Booth ztěžka vydechl. "Jsem gambler," pohlédl na ni. "Věřím, že to má šanci… Hele, chci to zkusit," přešel k ní blíž. Tušil, že ji asi trochu vyděsil, ale ona zůstávala chladnou.
"Myslíš nás?" zeptala se nejistě a trochu vyděšeně. "Ne, FBI nás nenechá pracovat jako pár…"
"Nedělej to. To není žádný důvod…," skočil ji do řeči a vtiskl ji něžný a dlouhý polibek na rty. Nebyl to ani tak polibek, ale pro něj to hodně znamenalo. Pro ni taky. Líbilo se ji to. Zase ten pocit, že cítí něco, co ještě nikdy. Už-už mu málem propadla úplně, ale v tom se odtrhla. "Ne! Ne!" vyjekla.
"Proč? Proč?" nechápal. Po pravdě, nemyslel si, že ho odmítne.
"Myslel sis, že mě chráníš, ale ty jsi ten, kdo potřebuje ochranu," vyjela na něj.
"Ochranu před čím?" nechápal. Cítil se zoufale.
"Přede mnou," podotkla. "Já nemám otevřené tvé srdce." Po tváři jí stekla slza. Překvapilo ho, že pláče. Ona cítila však něco, co ještě nikdy necítila a nechtěla tomu dát průchod. Nikdy nebrečela kvůli něčemu, co bylo iracionální. Když nepočítala nalezení rodičů. Jenže tohle je něco jiného! Něco, co člověku dokáže změnit celý život!!!
"Prostě tomu dej šanci. To je vše, co žádám," zašeptal.
"Ne, řekl jsi to sám. Definice šílenství je dělat stejnou věc stále dokola a očekávat jiný výsledek!"
"No tak, pojďme usilovat o jiný výsledek tady, dobře? Pojďme prostě… Vyslechni mě, ano? Víš, když mluvíš se staršími páry, kteří byli zamilovaní 30, 40 nebo 50 let… Je to vždycky chlap, kdo řekne - Věděl jsem to…. Věděl jsem to. Hned od začátku," vysvětlil ji. Ten pocit ho užíral. Zničil to všechno. Všechny základy, na kterých stálo jejich partnerství a hlavně přátelství, se zničily. Viděl, jak se Kůstka třese, ale neobjímal ji. Potřebovala to, ale on to snad poprvé neudělal. Neudržel by se.
"Tvůj důkaz je směšný!" pokárala ho.
"Já jsem ten chlap, Kůstko, jsem ten chlap… Já vím," snažil se ji přesvědčit. Ne, že by ji přemlouval, ale chtělo to přesvědčit ji, aby tomu dala šanci.
"Já nejsem gambler. Jsem vědec. Nemůžu se změnit, nevím jak. Nevím jak…," na její tváři se znovu objevily slzy. Slzy kvůli němu. Kvůli jejich vztahu. V životě si nepomyslela, že by se tohle mohlo stát. Za to on to věděl. Cítila se hrozně. Nechala ho v tom. Nepomohla mu s tím. Takhle se mu za ty roky odvděčila. Nechtěla ho zklamat. Bála se, že když tomu dá šanci, nevyjde to, oni se rozejdou a ona ztratí nejlepšího přítele. Sledoval ji. Takhle ji ještě neviděl. Třásla se, hlas ji zrazoval a snažila se mu vysvětlit, že se nedokáže změnit, protože je ten vědec, který se nesmí unášet city.
"Prosím, netvař se tak smutně," prosebně se na něj podívala, když se sklíčeně opřel o zábradlí. Postavila se vedle něj.
"Dobře, fajn. Jo, máš pravdu. Máš pravdu," souhlasil nuceně. Stoprocentně s ní nesouhlasil, ale musel ji i sebe nějak uklidnit. Sklonil hlavu. Byl vyčerpaný. Mohl ale tušit, že to takhle dopadne. Jenže on byl naivní a myslel si, že tomu dá šanci. Ona doktorka Temperance Brennanová! Vždyť to z ní směšně! Kdyby jen věděl, co teď v ní odehrává.
"Můžeme spolu stále pracovat?" zeptala se ho se slzami v očích. Zamyslel se. Chtěl zavrtět hlavou a říci ne, ale bylo by to vůči ní nefér. Nemohl ji tady takhle nechat. Miloval ji a slíbil ji, že ji nikdy neopustí.
"Jo," vydechl po chvilce.
"Děkuju," špitla. Byla mu vděčná. Dívala se mu do očí. Viděla tam tu bolest. Poznala to.
Tu bolest, kterou vídala, když mluvil o tom, jak kdysi býval sniperem, nebo když mluvil o Parkerovi - jeho prvním parťákovi.
"Ale musím jít dále. Víš, musím najít někoho, kdo mě bude milovat 30, 40 nebo 50 let," nechtěl to říct, ale musel. Byla to pravda. Někoho takového potřeboval. A když mu jeho Kůstka lásku neopětovala a ani se o to nechtěla pokusit, tak to nechal být. Nemůže na ni čekat. To přece nejde. Rád by čekal, ale nejde to. Jenže on nedokáže milovat dvě ženy najednou. Zase ta příšerná beznaděj. Navěky zůstane sám.
"Já vím," přikývla a popotáhla. Ani na něj nepohlédla a dala se na odchod. Booth ji následoval. Sotva viditelně se na ní pousmál. Zavěsila se do něj a položila si hlavu na jeho rameno. Byla zmatená. Opřel si svoji hlavu o její a odcházeli. Ve společné blízkosti. Ale jinak, než jak si to Seeley vysnil. Byl rád, že aspoň takhle s ní je. Měla ho moc ráda, ale nevěděla, jak moc ho musí mít ráda na to, aby to s ním zkusila.
 
*******
Otevřela oči a vrátila se do přítomnosti. Do očí se ji draly slzy, ale ovládla se. Taxi zastavilo před Jeffersonem. Zaplatila taxikáři požadovanou částku, vzala si tašku a vystoupila z auta. Vystoupala do schodech nahoru a stanula přede dveřmi. Jak na ní asi budou reagovat? Dveře se otevřely a ona vešla dovnitř. Nikde neviděla nikoho z týmu. Vypadalo to, jakoby tady přestali pracovat. Najednou odněkud vyběhla Angela s deskami v ruce.
"Camille, mám rekonstrukci!" vyhrkla a letmo pohlédla ke vchodovým dveřím. Zastavila se. Její pohled se střetl s pohledem její nejlepší kamarádky, kterou rok neviděla.
"Zlato!" vykřikla a rozeběhla se k ní. Upustila desky na zem a objala ji.
"Ahoj Angie," usmála se Brenn.
"Jak bylo? Už ses viděla s Boothem? Předevčírem se vrátil z nějaké akce," vychrlila na ni Angela a začala sbírat papíry, které vypadly z desek, když je upustila.
"S Boothem? Ještě ne," zavrtěla hlavou. Byl na akci? Snad se mu nic nestalo, zamyslela se. Zase tak iracionální věci a ona se o ně zajímá! Od kdy? Od té doby, co se seznámila se Seeleym Boothem!!!
"Tak Angelo, kde s tím jseš?" ozvalo se z dálky. Uviděli Cam, která se k nim hnala.
"Zdravím," pousmála se Temperance.
"Doktorko," oplatila jí úsměv Camille a stiskla ji ruku. Angie ji podala desky s rekonstrukcí.
"Jen jsem vás přišla pozdravit, takže hned zase půjdu. Jsem unavená a chci jít spát," oznámila jim Brennanová.
"Hodginsi!" vykřikla Angela. Obě ženy na ní tázavě pohlédli.
"Ano?" vyběhl z laborky.
"Tempy se vrátila!" objasnila mu Angie, proč na něj křičela přes celý institut.
"Ahoj, doktorko! Tebe jsem teda dlouho neviděl!" zakřenil se a letmo ji objal.
"Dobře, taky vás ráda všechny vidím, ale už vážně půjdu. Uvidíme se zítra," poslala jim nejistý úsměv, vzala si tašku a vyšla ven z Jeffersonu.
"Co jí je? Ani se nezajímala, co máme za práci a jede domů," nechápala Cam.
"To nevím," pokrčila rameny Angie. Pak se všichni sebrali a šli pracovat na těle vojáka z 2. světové války.
Posadila se na schodech u Jeffersonova institutu a čekala na taxík, který měl přijet až za deset minut. Ani nezaregistrovala, že před ní zastavilo známé černé auto. Vystoupil z něj muž v černém triku s nápisem FBI a tmavými džíny. Blížil se k ní. Najednou ho zpozorovala. Okamžitě se postavila. Jejich pohledy se setkaly. Na jeho tváři se objevil šťastný úsměv, že ji konečně po roce vidí. Tak moc mu chyběla! Vždyť ji miloval a ona mu ujela! Rozeběhl se k ní. Chtěla zachovat chladnou hlavu jako vždy, ale nyní se ji to nepovedlo. Musela se rozesmát a seběhla schody. Padli si do náruče. Smáli se a objímali se. Trochu ji od sebe odtáhl.
"Kůstko, jak dlouho jsi tady?" zeptal se.
Jen se pousmála. "Asi hodinu."
"Přijel bych pro tebe na letiště, kdybych věděl, že se dnes vrátíš," už ji pustil. Ona zaujala svoje místo poblíž své tašky. Taky se posadil. Blízko ní.
"To je v pořádku. Vzala jsem si taxíka," odpověděla.
"Jsem rád, že tě vidím," zašeptal a pohlédl ji do očí. Viděl v nich zmatenost. Chyběla mu.
"Chyběl si mi," zamumlala sotva slyšitelně. Poslal ji jeho sladký úsměv. Musela od něj odtrhnout pohled, protože uslyšela troubení. Její taxi přijelo. Zvedla se.
"Musím jít, mám tady odvoz," vzala si tašku a sešla schody.
"Co takhle dneska večer u Founding Fathers?" křikl za ní ještě. Otočila se. Bezradně tam stál. Takhle si jejich přivítání nepředstavoval. Bylo mu jasné, že mu neskočí do náruče a nepolíbí ho, ale tohle mu bylo málo. Temperance chvíli váhala. Pozor, na váš vztah, ozvalo se ji hlavě. Mozek ji nikdy nezklamal. Snad poprvé v životě se ji stalo, aby mozek i srdce říkali stejnou větu - Běž s ním večer k Founding Fathers.
"Dobře," přikývla a usmála se.
"Tak v šest!" dodal ještě. Přikývla a nastoupila do auta. Pak už mu zmizela z očí. Povzdychl si. Jeho Kůstka se mu vrátila! Ten rok mu připadal tak nudný, černobílý, jakoby ráno nevylezlo slunce a večer nesvítil měsíc. Už několikrát se snažil navázat vztah s nějakými ženami po dobu, co tady nebyla, ale nešlo to. Jeho srdce patřilo pouze jí. Ztěžka vydechl a zamířil k hlavním dveřím Jeffersonu.
Seeley seděl u stolu poblíž okna a vyhlížel Kůstku. Bylo asi pět minut po šesté a ona nikde. V životě by nepřišla pozdě na schůzku. Už přestal doufat, že přijde. Že by se ji nechtělo kvůli jejich vztahu? Vždyť to šlo normálně. Tedy jen po povrchu… Uvnitř nich to křičelo. On byl nešťastně zamilovaný a ona neposlechla své srdce. Najednou ho někdo vytrhl z přemýšlení.
"Omlouvám se za zpoždění, ale chytla mě zácpa," pousmála se a posadila se naproti němu.
"Na rohu 10. a 11. Avenue?" zdvihl obočí.
Přikývla a objednala si drink. Mlčeli. Zahleděla se na něj. Kdyby jen mohla milovat, milovala by jen jeho! Ty hnědé oči, sladký úsměv, ochranářská povaha… Třeba ho milovala, ale nedokázala to rozpoznat a nechtěla si ho pustit k tělu, aby ji s tím pomohl.
"Proč mlčíš?" zeptala se na po chvíli.
"Nevím, připadám si trapně. Nemůžu se tě ani dotknout, aby to ve mně všechno nekřičelo a přitom ty…"
"Boothe, už jsme o tom mluvili," chytila ho za ruku. "Bude to dobrý. Jen prostě…," nemohla najít ta správná slova.
"Jo, já vím. Časem se odmiluji," odsekl a vymanil svoji ruku z jejího sevření.
"Stalo se něco?" optala se zmateně.
"Jo, stalo! Jak si byla pryč, chtěl jsem to s někým zkusit, ale nešlo to! A proč? Protože moje srdce patří tobě a tys ho odmítla!" vyhrkl. Úplně sebou cukla. Takového ho ještě neviděla. Booth vstal a odešel ven. Chvíli tam jen seděla a pozorovala ho ze vnitř. Teď už jí to bylo jasné. Ubližovala mu tímhle. Měla v té Bangladéši zůstat. Ale na druhou stranu ho nechtěla v DC nechat. Byli kolegové a nejlepší přátelé. Pomalu se zvedla a šla za ním. Takhle to tam nemohla nechat.
"Seeley," dotkla se ho. Oslovila ho jménem a to ho dostalo. Otočil se k ní.
"Omlouvám se, Kůstko," omluvil se.
"Já tě chápu. Trápím tě. Nezasloužím si, aby ses ke mně choval mile," špitla a zahleděla se do země.
"No tak," objal ji. Byla mu za to vděčná. Na chvilku zapomněli na jejich problémy a užívali si objetí.
"Promiň," vypadlo z ní najednou.
"Za co?" nechápal Booth.
"Za tu facku… Kdysi," ušklíbla se a pustila ho. Musel se zasmát. Opravdu ho nenapadlo, že si na to teď vzpomene.
"Spíš ty promiň. Za to, jak jsem tě hrubě chytil, ale stejně si byla studenej čumák," nedal se.
"Byl si hlupák," oplatila mu to.
"Ale stejně jsem na tebe myslel ten rok, co jsme se neviděli," pohlédl ji do očí. Už nebyly tak zmatené jako odpoledne.
"Jo, já taky," přiznala mu.
"Vážně?" podivil se. Potěšilo ho to. Byli spolu v jednom městě, ale nikdy se nepotkali.
"Ano, ale byla jsem na tebe neskutečně naštvaná," dloubla do něj prstem.
"Nevrátíme se?" kývl směrem k restauraci.
"Jasně," souhlasila. Podržel ji dveře a nechal jí vejít první. Zasedli ke stolu.
"Chtěla jsem s tebou spát, ale byla v tom tequila a já jsem vědec, takže bláznivé věci nedělám." Zase ta pravda z minulosti. Zaskočilo ho to, ale zároveň zase potěšilo.
"A co tvoje biologické uspokojení?" naklonil se k ní.
"Byla jsem prostě opilá," rozhodila rukama.
"Kdyby si nebyla, došlo by k tomu," řekl a napil se nealkoholického piva.
"Já vím," kývla. Už to byli zase ti staří Kůstka a Booth. Bavili se o práci, o tom, jak se Kůstka měla v Bangladéši, co dělal ten rok Booth, ale o jejich vztahu už nepadlo ani slovo.
Šel ji vyprovodit až k bytu. Stáli u dveří a ještě chvíli si tiše povídali. Dnes večer jim takhle bylo dobře a ani jeden nechtěl toho druhého opustit. I Kůstka si přiznala, že takto ji to vyhovuje. Opřela se o dveře a zrovna se rozesmála nějakému vtipnému přirovnání, které pronesl Booth. On na ni zasněně hleděl a přemýšlel, co by se asi stalo, kdyby neodolal a políbil ji. Přeci odjela, aby si to urovnala v hlavně, ne? Pak to ale zavrhl a vypadl z něho další vtip. Znova se zasmála. Miloval její úsměv. Pak Temperance vytáhla z kabelky klíče a odemkla byt.
"Děkuju za hezký večer. Chybělo mi to," usmála se na něj. Druhou větu řekla sotva slyšitelně.
"Jo, to mně taky," kývl a přešel k ní. Hleděla mu do očí.
Tempy znervózněla. "Co to…"
"Dobrou noc, Kůstko," pousmál se lehce a vtiskl ji něžný polibek na tvář. Všechno to v ní křičelo. Chtěla zase cítit jeho rty na svých. Ovládla se a srdce jakoby zamkla do nějaké černé, mlčenlivé truhly.
"Dobrou, Boothe," úsměv mu oplatila a vešla do bytu. Booth se díval už jen na zavřené dveře. Otočil se a pomalu scházel schody dolů. Bylo mu smutno. Celý večer byl tak živý, barevný, pestrý a komický jen díky jeho Kůstce. Konečně se mu po roce vrátila a on mohl být šťastný. Ale jen z polovičky. Nevěděl, co má dělat s láskou, kterou k ní chová. Byla silná, hodně silná. Nemohl se sbalit a odjet, ale mohl udělat jedno, a to, že by zrušil jejich spolupráci. Jenže kdo ji bude chránit? Koho bude objímat, když ne Kůstku? Kdo bude dávat barvu a smysl jeho životu? Byl bezradný. Vyšel z domu, kde Temperance bydlela. Ještě se podíval nahoru k jejímu oknu. Svítila v obýváku. Sotva viditelně se usmál a šel ke svému autu. Nastoupil do něj a hlavu si opřel o opěradlo. Proč to musí být s ní všechno tak složité? Najednou chtěl, aby Tempy byla citově "vyvinutá" a netrápila ho. Jenže on miloval tuhle Kůstku, a ne jinou. Zároveň taky věděl, že toho trápení si je vědoma. Zavřel oči.
 
*****
Šli kolem jeviště v divadle a povídali si. Najednou mu položila přímou otázku.
"Vídáš se s někým?" pohlédla na něj. Zaskočilo ho to, ale měl rád upřímné a rázné ženy. Temperance se mu líbila.
"Páni, přímo k věci, jo Kůstko? Občas, ale ona nemá ráda moje hodiny. Ty?" šel na ni stejně jako ona na něj. Usmál se na ni.
"Fyzik mě chtěl pozvat na rande. Myslela jsem, že přijmu," odpověděla. Bylo mu jasné, proč odmítla. Potěšilo ho to.
"Kdybych mohl, pozval bych tě," řekl tajemně a zahleděl se ji do očí.
"Proč nemůžeš?" nechápala. V koutku duše ji to vadilo. Přiznala si to. On byl dokonalý samec pro biologické potřeby.
"Zase ta pravidla FBI. Žádné sbližování s jinými agenty nebo spolupracovníky," povzdychl si.
"To je škoda," vypadlo z ní.
"Jsem rád, že si to myslíš," pousmál se a jejich rozhovor rozhodně nezůstával na bodě mrazu. Doufal, že si spolu aspoň někdy někam vyjdou. Dál si povídali a přitom hledali něco z javoru.
 
******
Otevřel oči a pohlédl před sebe. Spustil se děsný liják. Nastartoval a zapnul stěrače. Sotva stíhaly stírat. Vyjel z parkoviště a odbočil doprava - ke svému bytu. Celou cestu nemyslel na nikoho jiného, než na Kůstku. Pustil si rádio a zrovna tam hráli písničku Kiss by a rose, na kterou tancovali ploužák na jejím třídním srazu. Při té vzpomínce se usmál. Cítil se tak skvěle. Držel ji v náruči a usmíval se. Tenhle pocit zbožňoval. Pak z něj ale ten pocit opadl, protože se vrátil do reality. Málem naboural do sloupu.
"Musím se uklidit," sykl na sebe. Nikdo mu neodpověděl. V autě byl sám.
Temperance vylezla z vany. Zabalila se do ručníku a vypustila vodu. Přešla do ložnice a otevřela skříň. Pohlédla na sebe do zrcadla. Co na ni Booth vidí? Shlédla svůj obličej, nohy a ruce. Je stejná jako ostatní. Vytáhla košilku na spaní a převlékla se do ní. Zalehla do postele a pokoušela se usnout. Moc se ji to nedařilo. Instinktivně si sáhla na místo, kam ji Booth políbil. Nevědomky se usmála. Ten pocit, ti motýli v žaludku… Ještě nikdy tohle necítila, takže nevěděla, o co jde. Myslela si, že je to asi jen nějaké pomatení mysli. Povzdychla si. Proč se to děje zrovna jí? Přistihla se, že pláče. Po tváři jí tekla slza. Rychle ji setřela a zavřela oči. k jejímu překvapení se ji podařilo usnout. Asi potřebovala jen vypustit slzu.
 
******
Temperance se svůdně usmála a naznačila Seeleymu, ať se k ní nakloní. Udělal to.
"Už spolu nepracujeme, můžeme mít sex," zašeptala a znova mu poslala ten šibalský úsměv.
"Zavolám taxi," odpověděl a úsměv ji oplatil.
 
******
 
O MĚSÍC POZDĚJI
Byl to už měsíc, co se Kůstka vrátila z Bangladéše. S Boothem byli normálně kolegové a dnes dořešili případ. A jako vždycky to šli s týmem oslavit k Founding Fathers. Šel s nimi i Sweets, aby je mohl sledovat. Zdálo se mu, že to mezi nimi není jako dřív od té doby, co mu vyprávěli o jejich prvním společném případě. Nic mu však neřekli, tak si řekl, že si to zjistí sám. Všichni byli u baru a skvěle se bavili. Smáli se, řešili soukromé problémy a pili alkohol. Temperance najednou zpozorovala, že Booth zmizel. Nebyl tam a nebavil se s nimi. Odložila skleničku s vínem a šla ho hledat. Vyšla ven. Stál tam pod lampou a vypadalo to, jako by nevnímal svět kolem.
"Proč tam nejsi s námi?" zeptala se ho tiše.
"Nemůžu, je to měsíc, co jseš vrátila. Co máme tenhle zvláštní vztah a okolí to poznalo. Co jim na to řekneme?" otočil se k ní. Stála za ním, zmatená a plná nepochopení. Přesně jako odpoledne, když ji potkal na schodech u Jeffersonu v den, kdy se vrátila.
"Boothe, a co chceš dělat?" vyhrkla. Něco se v ní zlomilo. Po tom měsíci… Bylo to jiné a byla si toho vědoma. Dívala se na něj a POPRVÉ v životě ucítila něco, co by si dovolila přirovnat k lásce. K tomu něčemu, kdy se člověk chce oddat někomu jinému. K tomu něčemu, co je nekonečné. K tomu něčemu, co jí slíbil, že jednou pozná. Teď to nechala mluvit. Nestavěla se k tomu jako před tím - když odešli od Sweetse po vyprávění jejich prvního případu. Nyní hodila logiku za hlavu. Poprvé ve svém životě, který byl postaven na logice a myšlení. Nechala se unášet tím pocitem v jeho přítomnosti. Přešel k ni o hodně blíž.
"Nejsi v tom sama. Jsme v tom spolu," zašeptal.
"Já vím, ale…," došla ji slova. Zase se ji chtělo plakat. Věděla, že když je s ním, tak může. Po tváři se ji skutálela slza. Neváhal a přitiskl ji k sobě.
"Neplakej, rve mi to srdce," zamumlal ji do vlasů.
"Co když se rozejdeme ve zlém jako před sedmi lety?" zaznělo to zoufale. Jemně ji od sebe odtáhl.
"To se nestane," špitl.
"Jak to můžeš vědět?"
"Já jsem ten chlap, pamatuješ?"
"Jo," přikývla.
"Mám tě rád, Kůstko," řekl náhle a ona mu v ten moment byla vděčná, že ji nechce děsit silnějšími slovy. Bože, jak strašně jí rozuměl. "Záleží mi na tobě a na tom nějaká hranice nic nezmění. Já sám na tom nic nezměním. Nejde to. A… ani nechci."
Jen polkla. Znova se mu vrhla kolem krku. Netušila, proč kolem toho dělala taková dramata, když to mohlo ihned na poprvé proběhnout takhle.
"Já tebe taky," zamumlala mu do ramene.
"Cože?"
Zvedla hlavu a zašeptala mu to do ucha. Cítil vlnu radosti.
"Mám hrozný strach," odtáhla se od něj a pustila ho.
"Se mnou ho mít nemusíš," řekl přesvědčivě. Nastala chvíle, kdy oba mlčeli. V hlavě si přehrávali, co se tu nyní odehrálo.
"Kůstko…"
"Boothe," začali oba naráz.
"Mluv," pobídla ho.
"Ne, ty začni první," řekl.
"Fajn," začala. "Nyní jsem přemýšlela o celé té věci s 'námi' a láskou…"
"Nechceš to," přerušil ji Booth. Sice se mu zdálo absurdní, aby to vymyslela za ty dvě minuty ticha, ale byla to přeci jeho geniální Kůstka.
"Můžu to dokončit?"
Přikývl.
"Jde o to, že ještě jsem neměla vážný vztah a myslím, že když se dáme dohromady, tak to vážné bude."
"To znamená?" zeptal se nervózně.
"Mám na mysli, že nevím, co dělat. Budeš chtít manželství a děti. S lidmi dobře nevycházím. Nejlepší vztah mám s kostmi," rozhodila rukama, ale on ji je chytil. Věděl, jak to s těmi dětmi myslí. Vzpomněl si, jak po něm chtěl sperma.
"Kůstko, no tak…," Teď byl na řadě s proslovem on. "Vím jak se stavíš k manželství a dětem, ale mně to nevadí. Proboha, snažil jsem se dostat tě pryč z hlavy skoro 7 let, a teď, když jsem konečně zase s tebou, tak tě odejít nenechám."
"Ale..."
"Ne, žádné ale. Jak můžeš vědět, že nám to nebude fungovat, když si nám ani nedáš šanci?"
"Nevím," podotkla potichu. Pořád mu hleděla do očí a on ji držel za ruce.
"Vidíš! Takže, Kůstko, dáš nám šanci?" podíval se ji smutně do očí. Nyní ho už odmítnout nemůže nebo to nevydrží a odjede.
"Boothe, víš, že tě nemůžu odmítnout, když se na mě takhle podíváš?" usmála se.
"Beru to jako ano," kývl šťastně. Nemohl tomu uvěřit. Tomu, že to dokázal. Dokázal ji zlomit a teď ji ukáže, jak je to úžasný cit.
"Mám divný pocit," vyjekla tiše.
"No tak, Temperance. Kdybychom znali své osudy dopředu, umřeli bychom nudou. To musíš uznat," zakřenil se. Nejdříve vstřebávala, že ji řekl jménem a potom tem citát.
"Souhlasím," přikývla. Booth ji objal kolem pasu. Tak, a nyní už ho neodstrčí. Nyní už ne. Začal se k ní pomalu naklánět.
"Tak, kde jste tak dlouho?" ozvalo se ode dveří. Ti dva se od sebe okamžitě odtrhli a pohlédli ke dveřím. Angela.
"Už jdeme," protočil oči Seeley. Vyměnili si s Kůstkou omluvné pohledy a vydali se zpátky do restaurace.
Booth ji dovezl před dům. Ještě chvíli seděli v autě. Popravdě se ji nechtělo ho opouštět. I když to bylo jen na noc.
"Jak to bude dál? Co FBI? Partnerství?" pohlédla na něj.
"Bude to pořád stejné, akorát s tím, že už nebudeme pouze kolegové," usmál se na ni.
"Ale ta pravidla…"
"Na ty se vykašli. Dokud na to nikdo nepřijde, jsme mimo nebezpečí," pohladil ji po tváři.
"Dobře," přikývla. "Byla bych ale přeci jen ráda, aby to zůstalo mezi námi," řekla vážně.
"Jak si přeješ," naklonil se k ní a konečně se svými rty dotkl těch jejích. Začali se vášnivě líbat. Jejich jazyky se letmo dotkly. Kůstka cítila, jak jí přes záda přejel třas. Jeho polibky začínaly být intenzivnější. Líbilo se jí to. Ještě než se od ní odtáhl, kousl ji něžně do ušního lalůčku.
"Tak ty takhle, jo?" ušklíbla se a prsty mu přejela přes rty.
"Musím ti to už říct. Nevydržím to, protože si nemůžu pomoc," vydechl Booth. Tempy vyčkávala, co z něj vypadne.
"Miluju tě," řekl to dost srozumitelně na to, aby to jako vědec pochopila. Úplně v ní hrklo. Byl to tak zvláštní pocit. Někdo ji miloval a přímo ji to řekl. To se ji stalo poprvé v jejím nudném životě. Musela se pousmát. Možná to byl zmatený a nervózní úsměv, protože Seeley dodal: "Neboj, se Kůstko, slíbil jsem, že počkám."
"Děkuju," špitla. Natáhla se k němu a políbila ho. Pak se jen usmála a vystoupila z auta. Booth nastartoval, když někdo otevřel dveře na jeho straně řidiče. Překvapeně tam pohlédl. Kůstka. Nechápal, co se děje.
"Taky tě miluju!" vykřikla. Úplně strnul.
"Zopakuj to," řekl velmi šokovaně a vystoupil z auta. Přitiskl ji k sobě a zpříma se ji zahleděl do očí.
"Miluju tě," zašeptala. Byl to tak krásný pocit to někomu říct. A Booth? Pro něj to byl ten nejcennější, neúžasnější a nejlepší okamžik v jeho životě. Zmohl se jen na šťastný úsměv a dlouhý, vášnivý polibek. Nikdy si nepomyslel, že ji na to bude stačit pouhá minuta. Na to, aby si uvědomila, že ho miluje. Cítil, jak zhluboka dýchá a bije ji srdce. Trochu se třásla. Nevěděl, jestli to je zimou nebo vlnou horka, která ji začala pokrývat tělo. I přesto ji k sobě přitiskl ještě více. Ona omotala svoje ruce kolem jeho krku. Podlamovala se jí kolena, ale zatím se zvládla na nohou udržet.
 
O PŮL ROKU POZDĚJI.
Už to bylo půl roku, co se Kůstka s Boothem dali dohromady. Byli šťastní, zamilovaní a už to všichni věděli. Tedy všichni, kromě Cullena. Tomu se to báli říct, ale Sweets mlčel. Temperance si nikdy nemyslela, že láska může být tak úžasný pocit. Seeley byl zase ten nejšťastnější muž na světě… Doktorka Brennanová seděla u sebe v kanceláři a dodělávala ještě papíry k poslednímu případu.
"Ahoj Kůstko," usmál se Booth už ode dveří. Nastavila mu tvář, aby ji na ni mohl políbit.
"Ahoj," oplatila mu úsměv.
"Jak to jde?" zajímal se.
"Za chvíli to bude hotový," odpověděla. Než však stačil ještě něco říct, přihrnuli se k ní do kanceláře ostatní z týmu, včetně doktora Lancelota Sweetse.
"Doktorko Brennanová, kdy napíšete tu vaši poslední knihu? Ten příběh vypadá velice zajímavě," ušklíbl se Sweets a podal ji předběžný děj, který mu dala na přečtení. Booth samozřejmě žárlil. Kůstka se začala smát. Přidali se k ní i ostatní. Jen Sweets se na ně nevinně díval.
"Určitě, co nejdřív," odpověděla s úsměvem.
 
O rok později dopsala svoji poslední knihu a věnovala ji Sweetsovi.
"…, věnováno tomu nejzvědavějšímu psychiatrovi na světě, který přispěl k mnohým změnám v mém životě." Tam znělo věnování v Tempyný poslední knize. Sweets byl samozřejmě nadšený.
 
Byla šťastná a věřila, že to vyjde. Budou spolu 30, 40 nebo dokonce 50 let. Věřila tomu, protože v to věřil Booth. A to ji stačilo. Milovala ho a byla mu vděčná, že ji nehnal do svatby. Ani do dětí. Nyní si nebyla zase jistá, jestli dítě opravdu chce. Když mělo přijít do tuhého, couvla. Ještě se nenaučila dělat šílené věci s různými konci. Povedlo se jim to až nedávno. Nastěhovala se k Seeleymu a byl to nejdelší vztah v jejím životě… A opravdu! Vyšlo to a byli spolu až do konce života! Co Booth slíbil,tak se jim splnilo… ♥
 

Zpět v kolejích?

Název:Zpět v kolejích?
Autor:Izzy Mary
Zařazení:5.série
Děj:Kůstce se stala nehoda

--------------------------------------------------------------------------------

Podíval se jí do očí. Už to udělal tolikrát, ale nikdy si popravdě neuvědomil ty emoce, které skrývají. Oči plné dobroty, soucitu, radosti a lásky. Ale i přesto, že její oči říkaly vše, ona sama mlčela. Byla bledá a unavená. Kdo by se jí také divil, projít si tím vším...
Poklidnou atmosféru rušila jen červená tlačítka a otravný zvuk přístrojů ukazující činnost srdce. Každou chvilku usínala a zase se probouzela. Snažil se jí uklidnit sebejistým stiskem ruky a stálým ujišťováním, že je s ní. Oba věděli, že to pomáhá, dodával jí tím sílu bojovat nejen o svůj, ale i jeho život. Doktoři ho sice ujišťovali, že zranění jsou pouze povrchová a že za pár dní bude fit, ale nemohl si tím být zcela jistý. Opět se vzbudila a nevědomky mu stiskla ruku. Booth vzhlédl a povzbudivě se usmál.
"Jak ti je?" zeptal se starostlivě. Kůstka jen mlčky přikývla. "Zavolám doktora, aby-" vpadla mi do řeči:
"Jsem naprosto v pořádku, stejně víš, že doktor řekne to samé, co před třemi hodinami. Prostě to byla nehoda, někdo mě srazil, to se stává naprosto běžně. Navíc mám všechny končetiny a poškození mozku taky nehrozí, takže je mi fajn," zakončila svou řeč přísným pohledem, který mají učitelky v mateřské škole.
"Asi bych měl jít chytit toho bastarda, co neumí řídit auto," zamyslel se nahlas Booth a konečně po dlouhých hodinách poprvé vstal z vratké nemocniční stoličky. Kůstka jen nevěřícně zakroutila hlavou:
"Vždyť máš číslo jeho vozu, ostatní se o to postarají, proč musíš tak vyšilovat?"
"Proč asi?!" křikl na ní možná až moc nahlas. Temperance se na něj dívala a čekala na odpověď.
"Tak?" Booth se na chvilku zamyslel, a pak lhostejně zamumlal: "No, přece jsem tvůj parťák ne?" Jeho partnerka se asi nikdy nedozví, že si sám pro sebe ještě dodal: A taky protože tě miluju...
Po chvilce civění se Booth otřásl. "Proč na mě tak koukáš?"
"Protože si myslím, že to nebyla zcela korektní a úplná odpověď, ale nevím to jistě. Na takové věci se obyčejně ptám tebe..." Ušklíbl se a vyběhl z nemocničního pokoje. Kůstku tam zanechal plnou obav a bez vysvětlení. Sám pro sebe si mumlal něco v tom smyslu, že ji toho naučil až moc, a že se mu nelíbí ty její dohady... přeci pro takovou domněnku nemá důkaz. Sedl si na lavičku před nemocnicí. Při letním mírném vánku se mu lépe přemýšlelo. Sebe se ptal, proč ho zrovna ona z tisíců žen natolik okouzlila? Že by to bylo její krásou, inteligencí, nebo tím zářivým úsměvem, který dokázala vykouzlit jen ona, či žízní po vědění? Každý by přeci měl dost těch jejích vědeckých nevysvětlitelných řečí, ale jemu to absolutně nevadilo... spíš naopak. Míval pocit, že občas mluví jen pro něj. No, tentokrát si musel přiznat, že to znělo zoufale a paranoidně.
Neměl rád tyto hloupé nemocniční situace, kdy se strachuje o život někoho blízkého, byť jen při sebemenším zranění. Jeho myšlenky se stále točily okolo ní. Připomněl si ten pocit žárlivosti, když jde s někým na schůzku, jako by všechny její slova, pohledy a úsměvy měly patřit jen jemu a nikomu jinému. Trápily ho chvíle osamění ve svém bytě, bez ní už ani hokej nedokázal přilákat Boothovu pozornost. Věděl, že všechny tyto myšlenkové pochody jsou zbytečné a také nebezpečné pro celé jejich partnerství. Lví srdce mu přikazovalo říct jí to, přiznat své city ke své partnerce, ale mozek to zakazoval, říkal K čemu?. Tyto dvě části sváděly dennodenní boj, bál se, že jí ztratí a to nemohl, ba ani nehodlal riskovat.
Přišla za ním Angela s kyticí v ruce a dobrou náladou z toho, že je její přítelkyně zdravá a za pár dnů bude moci jít domů.
"Co děláš venku, neměl bys být s Temp?" zeptala se.
"Chystám se domů... spát." Ang pozvedla obočí a z nepochopitelného důvodu jí nálada poskočila o pár stupínků nahoru:
"Opravdu myslíš, že se prospíš ve dvě hodiny odpoledne?" Booth zakroutil nepřítomně hlavou a pomalu se sunul k autu. Pro dnešek mozek zřejmě vyhrál tuto bitvu, ale možná zítra...?

Tequilla

Název:Tequilla
Autor:HannyBoothy
Zařazení:6.série
Děj:Co se stane,když do sebe Kůstka nalije čtyři panáky Tequilly?

--------------------------------------------------------------------------------

Jednoho deštivého dne u Bootha zazvonil telefon.
Kůstka:"Ahoj Boothe,jak je?"
Booth:"Jé,ahoj.Proč mi voláš?"
Kůstka:"Je mi smutno." :(
Booth:"A nechceš navštívit?Přijedu k tobě."
Než stačila Kůstka odpovědět,Booth zavěsil.

U KŮSTKY
Zazvonil zvonek:crrr,crrrrr.Kůstka vstala a otevřela.Za dveřmi stál Booth.
Booth:"Ahoj,je přesně"-podíval se na hodinky-"20:00,a já jsem tady,baby." ♥
Kůstka:"Panebože,ty jsi pil." =x
Booth:"Nene..a pojď se mnou do auta."
Kůstka:"Ne,ne,ne."
Booth ji ale stejně odtáhl do auta,zamkl,aby nemohla vystoupit a rozjel se k němu domů.

U BOOTHA DOMA
Booth:"Kůstko,co chceš k pití?"
Kůstka:"Pivo."
Booth odešel do kuchyně.Ale místo piva přinesl láhev Tequilly.
Booth:"Do dna,Kůstko."
...
Kůstka se,posilněná čtyřmi panáky Tequilly,svalila na Bootha.Booth ji vzal a odvedl do postele...
APSS ♥ =)

Rozhodnutí

Název:Rozhodnutí
Autor:KayTee
Zařazení:konec 5.série
Děj:Dr.Brennanková se musí rozhodnout...Poslechne mozek nebo srdce?

--------------------------------------------------------------------------------

Některé dny jsou dobré a jiné prostě nestojí za nic. A pak jsou dny, které nás nutí přemýšlet, protože nám mohou změnit, celý náš život.

Můj dnešní den patří k těm třetím. Musím učinit rozhodnutí, které i kdyby nezměnilo celý můj život, ovlivní ho minimálně na rok. Zhruba před měsícem mi volal rektor Australské Národní Univerzity a nabídl mi roční stáž na Fakultě Antropologie. Nešlo však o obyčejnou nabídku na pár přednášek za semestr jako obvykle. Měla jsem se na rok stát vedoucí celé katedry Antropologie. Stávající vedoucí byl odvolán a jeho nástupce nemůže z rodinných důvodů zaujmout tuto pozici dřív než za dva semestry. A proto se rozhodli obrátit se na mě. Bylo mi jim velkou ctí hostit takovou světovou kapacitu v tomto oboru, jakou já bezpochyby jsem. Zároveň bych se mohla účastnit zkoumání pozůstatků, které se nedávno našli na novém archeologickém nalezišti a svým stářím vyvolali mezi odborníky celosvětový zájem.
Jsem si vědoma svých kvalit a chápu, proč mě tam chtějí. Jsem nejlepší ve státech a na celém světě je jen pár antropologů, kteří se mi můžou rovnat. A navíc jsem v Austrálii ještě nikdy nebyla. Procestovala jsem křížem krážem celou Severní i Jižní Ameriku, pracovala jsem několikrát v Evrope, dokonce i v Číně a v Japonsku. Pomáhala jsem identifikovat několik panovníků starovékého Egypta v Údolí Králů. Kromě Antarktidy je jediným kontinentem, na kterém jsem zatím nepůsobila, Austrálie. Tato nabídka zní teda velice lákavě. A když to vezmu kolem a kolem, drsné australské prostředí by mohlo být skvělou inspirací pro mojí další knihu. Celkově mám pocit, že pracovně pro mě může být tento pobyt velice prospěšný a mé vědomosti zas mohou pomoct univerzitě. Stačí podepsat smlouvu, která leží předemnou na stole. Dnes ji musím odeslat, aby do Austrálie dorazila včas.

Jeffersonův Institut mi dal zelenou. Stanovil mi pouze dvě podmínky a to: za 1. budu pravidelně k dispozici na videokonferencích, aby se mnou mohli mí kolegové konzultovat složité případy a za 2. nezapomenu se vrátit za rok zpátky.

Co se týká mého osobního života, bude to trochu složitější. Nejsem nadšena myšlenkou, že rok neuvidím Russe s jeho rodinou a tátu. I když...někdy by se za mnou mohli zaletět podívat. Udělat si prázdniny. Oni na to peníze sice nemají, ale kdybych jim dala letenky jako dárek, určitě by tuto možnost využili. Ano...tak to půjde. Takže rodina je vyřešena. Mí přátelé v institutu jsou schopni si s mojí náhradou poradit a navíc mi bude Angela určitě každý den volat, aby mě poinformovala o novinkách a na oplátku bude ode mne tahat veškeré zajímavé události z mého života v Austrálii. O ni se nebojím. A pak je tady Andrew. O tom, že zřejmě na rok odjedu, jsem se mu zmínila už minulý týden. Tvářil se smutně jak telátko, které sleduje, jak jeho mámu odvádějí na porážku. Bylo mi ho líto. Celou hodinu, kterou jsme spolu trávili na obědě mě přesvědčoval o tom, jak moc mu budu chybět. Nakonec dosáhnul toho, že jsem se zamyslela nad tím, jestli i on bude chybět mně. Ano, Andrew je celkem pohledný a inteligenčně na tom taky není až tak špatně. Často se spolu smějeme a bere mě takovou, jaká jsem, ale... Ano, je tady to nenáviděné ale. Uvědomila jsem si, že mi vlastně chybět nebude. Že ho mohu na rok postrádat, stejně tak, jako mohu postrádat svojí práci pro Institut a tak by to být nemělo. Lichotí mi jeho zájem o mojí osobu a líbí se mi, jak mě bezvýhradně zbožňuje, přiznávám. Je tak roztomilý a příjemný společník, ale...opět...není mezi námi žádné sexuální napětí...aspoň ne z mojí strany. Včera jsem mu to řekla...že nemyslím, že náš vztah má budoucnost, protože patrně nemá schopnost vyhovět mým sexuálním zájmům. Na chvilku snad zapomněl dýchat, když to uslyšel a pak si rozpačitě odkašlal. Usmál se, jakoby se nic nestalo. Prý to tak nějak tušil, asi proto, že jsem s ním nikdy nechtěla jít do divadla. A i když prý nikdy nepřestane doufat v něco víc, bude respektovat hranici přátelství, kterou jsem vytyčila. Dokud nezměním názor. Trochu zesmutněl a pak dodal, že ví, že ho nezměním...že se nedá přehlédnout, že mé srdce patří jinému federálnímu agentovi. Začala jsem oponovat, že mé srdce nepatří nikomu, že je součástí mé tělesné schránky, ale když jsem viděla, jak se smutně a tak nějak chápavě usmívá, povzdechla jsem si. "Ano...patří,"přiznala jsem to jemu i sobě. Bylo to poprvé, kdy jsem to řekla nahlas. I když jsem s tím bojovala dlouho, až teď to bylo venku. Přiznala jsem Andrewovi a hlavně sobě, že mé srdce patří agentu se lvím srdcem. Konečně jsem byla ochotna si to připustit a přestat se tomu bránit. Otázkou bylo, co s tím budu dělat dál. Andrew mi (paradoxně) radil, abych šla za ním a řekla mu to. Prý tohle chlapa vždycky potěší. On ovšem neví, že jsem Bootha přednedávnem v jistém smyslu odmítla, následkem čeho se rozhodl jít dál a začal se scházet s doktorkou Bryarovou.

Včera večer jsem teda zašla za Angelou. Jestli je někdo dost kompetentní mi poradit, tak je to ona. Vyprávěla jsem jí o všem. Od schůzky se Sweetsem, na které jsme mu pověděli o našem prvním společném případě až po to, jak mě Booth pod schodama políbil a žádal mě, abych nám dala šanci. Řekla jsem jí taky, jak jsem se já rozhodla neriskovat naše přátelství a práci kvůli tak nejisté věci, jako je vztah. Angela se na mě nevěřícně podívala: "Zlatíčko, to nemyslíš vážně! Nedovedeš si představit, jak dlouho se Booth odhodlával ti říct, že tě miluje a ty.."
"On neřekl, že mě miluje, jenom..."
"Co přesně řekl?" přerušila moji snahu upozornit ji na špatnou formulaci.
"Že vždycky, když si povídá s páry, které jsou spolu už desítky let, je to vždycky muž, který řekne, že to věděl hned od začátku, že to vyjde. A že on je taky ten muž, a že to ví...už od začátku.."
"Tohle ti řekl, a ty pochybuješ, Tempe?" rozčilovala se moje kamarádka. "Ten chlap je do tebe blázen a ty jsi jediná, která to nechápe. Celý institut už minimálně 2 roky čeká, kdy vy dva konečně otevřete oči a pochopíte, že patříte k sobě. Teď Booth konečně ty své otevřel, a když se na tebe podíval, tys uhnula pohledem. Víš, co to s ním muselo udělat???"
"No...vypadal..byl smutný.."
"Smutny? Muselo mu to zlomit srdce!"
"Už šel dál...schází se s doktorkou Bryarovou," řekla jsem na svojí obranu.
"Tempe," povzdychla si Angela. "Catherine je sice krásná, chytrá a Boothovi její zájem evidentně lichotí, ale pořád je ta ženská jenom tvojí slabou kopií. Copak to nevidíš? Je s ní, protože mu svým způsobem připomíná tebe."
"Nejsme si vůbec podobné. Ona má mnohem tmavší vlasy a není..." snažila jsem se...
"Tempe! Přestaň obelhávat samu sebe. Víš, že jsem to tak nemyslela...ne vzhledově. Prostě se doktorkou nebudeme dál zabývat."
"Ale co mám dělat, Angelo? Mám jít za ním, dát mu naději a pak mám zase na rok zmizet a doufat, že to vydrží? Co když mu ublížím? Nebo sobě..."
Objala mě: "Teď jdi domů, drahoušku. Vyspi se na to a zítra zkus poslouchat víc své srdce než rozum. Nech ho pro změnu chvilku odpočívat. Věřím, že se rozhodneš správně."

A tak jsem tak udělala. Spánek jsem měla neklidný a několikrát za noc jsem se vzbudila se strachem, že se rozhodnu špatně. Celý den jsem skoro s nikým nekomunikovala a teď konečně jsem se rozhodla. Podepsala jsem tu smlouvu a zamířila jsem směrem k poště.

U Bootha jsem zazvonila chvilku před půlnocí doufajíc, že nebude někde s doktorkou Bryarovou, nebo hůř, že ona nebude u něj. Prostě jsem se poprvé v životě rozhodla vědomě riskovat. Byl doma a byl sám. Tuhle rundu jsem vyhrála.
"Kůstko, co tady děláš?" zeptal se překvapeně, ale zároveň potěšeně.
"Něco jsem ti neřekla..něco pracovního," dodala jsem rychle, když jsem viděla jeho nechápavý výraz.
"Pojď dál," nechal mě projít dveřmi a naznačil mi, abych si sedla. Zakroutila jsem hlavou na znamení, že raději postojím. Opřel se o stůl a nedočkavě čekal, co ze mě vyleze.
"Nedávno mi volali z Australské Národní Univerzity a nabídli mi stáž. Vlastně ani ne tak stáž. Mám se na rok stát vedoucí katedry Antropologie na jedné z jejich fakult. Dnes byl poslední den, kdy jsem mohla podepsat smlouvu a poslat jim ji zpátky."
"A cos udělala?" polknul. Viděla jsem, že se mu ta otázka nepokládala lehce.
"Podepsala jsem ji," řekla jsem a on si smutně vzdechnul a zlomeně dosedl na gauč.
"Takže si mi přišla říct, že odjíždíš a rok se neuvidíme? Kdy odlétáš?" jeho hlas zněl dost chladně a já i přes své slabé psychologické schopnosti, jsem poznala, že je naštvaný. Musela jsem to rychle uvést na pravou míru. Vytáhla jsem dopis z kapsy a podala jsem mu ho.
"Podepsala jsem ji, ale neodeslala," podívala jsem se na hodinky, na kterých byly 2 minuty po půlnoci. "A už ji ani odeslat nemůžu. Můj čas vypršel."
Usmál se na mě tím úsměvem, jaký umí jen on a já jsem v tu chvíli věděla, že jsem se rozhodla správně. Postavil se a snížil naši vzdálenost na pouhých pár centimetrů. Cítila jsem, jak jeho dlaně pohlcují ty mé.
"Proč ses rozhodla zahodit tak skvělou šanci?" zašeptal, ještě ořád trochu nevěřícně.
"Angela mi poradila, že mám zkusit jednou poslouchat spíš své srdce než mozek."
"Ale to já ti říkám už léta, Kůstko."
"Já vím...ale až teď byl asi ten pravý čas, kdy jsem to potřebovala slyšet. A srdce se rozhodlo, že tady chce zůstat," usmála jsem se a doufala jsem, že chápe můj chabý pokus, jak se vyjádřit.
"A proč tady chce tvé srdce zůstat?" rozhodl se, že mě bude trápit a já někde ve skrytu duše vím, že na to má plné právo. Já jsem ho trápila až příliš dlouho.
"Protože si uvědomilo, že ty jsi "ten" muž, a že konečně ví, co je to láska," řekla jsem tak potichu, že mě ani nemohl slyšet. Ale slyšel a v očích se mu třpytily slzy dojetí. Smazal i poslední kousek prostoru mezi námi a já jsem se cítila, jako ztracený dílek puzzle, který konečně našel své místo. Tentokrát jsem ho od sebe neodehnala, teď už ne. Když jsme se od sebe na chvilku odtrhli, pošeptal mi do ucha, že být gamblerem někdy není tak zlé, nemohla jsem než s tím souhlasit...