Rozhodnutí

Název:Rozhodnutí
Autor:KayTee
Zařazení:konec 5.série
Děj:Dr.Brennanková se musí rozhodnout...Poslechne mozek nebo srdce?

--------------------------------------------------------------------------------

Některé dny jsou dobré a jiné prostě nestojí za nic. A pak jsou dny, které nás nutí přemýšlet, protože nám mohou změnit, celý náš život.

Můj dnešní den patří k těm třetím. Musím učinit rozhodnutí, které i kdyby nezměnilo celý můj život, ovlivní ho minimálně na rok. Zhruba před měsícem mi volal rektor Australské Národní Univerzity a nabídl mi roční stáž na Fakultě Antropologie. Nešlo však o obyčejnou nabídku na pár přednášek za semestr jako obvykle. Měla jsem se na rok stát vedoucí celé katedry Antropologie. Stávající vedoucí byl odvolán a jeho nástupce nemůže z rodinných důvodů zaujmout tuto pozici dřív než za dva semestry. A proto se rozhodli obrátit se na mě. Bylo mi jim velkou ctí hostit takovou světovou kapacitu v tomto oboru, jakou já bezpochyby jsem. Zároveň bych se mohla účastnit zkoumání pozůstatků, které se nedávno našli na novém archeologickém nalezišti a svým stářím vyvolali mezi odborníky celosvětový zájem.
Jsem si vědoma svých kvalit a chápu, proč mě tam chtějí. Jsem nejlepší ve státech a na celém světě je jen pár antropologů, kteří se mi můžou rovnat. A navíc jsem v Austrálii ještě nikdy nebyla. Procestovala jsem křížem krážem celou Severní i Jižní Ameriku, pracovala jsem několikrát v Evrope, dokonce i v Číně a v Japonsku. Pomáhala jsem identifikovat několik panovníků starovékého Egypta v Údolí Králů. Kromě Antarktidy je jediným kontinentem, na kterém jsem zatím nepůsobila, Austrálie. Tato nabídka zní teda velice lákavě. A když to vezmu kolem a kolem, drsné australské prostředí by mohlo být skvělou inspirací pro mojí další knihu. Celkově mám pocit, že pracovně pro mě může být tento pobyt velice prospěšný a mé vědomosti zas mohou pomoct univerzitě. Stačí podepsat smlouvu, která leží předemnou na stole. Dnes ji musím odeslat, aby do Austrálie dorazila včas.

Jeffersonův Institut mi dal zelenou. Stanovil mi pouze dvě podmínky a to: za 1. budu pravidelně k dispozici na videokonferencích, aby se mnou mohli mí kolegové konzultovat složité případy a za 2. nezapomenu se vrátit za rok zpátky.

Co se týká mého osobního života, bude to trochu složitější. Nejsem nadšena myšlenkou, že rok neuvidím Russe s jeho rodinou a tátu. I když...někdy by se za mnou mohli zaletět podívat. Udělat si prázdniny. Oni na to peníze sice nemají, ale kdybych jim dala letenky jako dárek, určitě by tuto možnost využili. Ano...tak to půjde. Takže rodina je vyřešena. Mí přátelé v institutu jsou schopni si s mojí náhradou poradit a navíc mi bude Angela určitě každý den volat, aby mě poinformovala o novinkách a na oplátku bude ode mne tahat veškeré zajímavé události z mého života v Austrálii. O ni se nebojím. A pak je tady Andrew. O tom, že zřejmě na rok odjedu, jsem se mu zmínila už minulý týden. Tvářil se smutně jak telátko, které sleduje, jak jeho mámu odvádějí na porážku. Bylo mi ho líto. Celou hodinu, kterou jsme spolu trávili na obědě mě přesvědčoval o tom, jak moc mu budu chybět. Nakonec dosáhnul toho, že jsem se zamyslela nad tím, jestli i on bude chybět mně. Ano, Andrew je celkem pohledný a inteligenčně na tom taky není až tak špatně. Často se spolu smějeme a bere mě takovou, jaká jsem, ale... Ano, je tady to nenáviděné ale. Uvědomila jsem si, že mi vlastně chybět nebude. Že ho mohu na rok postrádat, stejně tak, jako mohu postrádat svojí práci pro Institut a tak by to být nemělo. Lichotí mi jeho zájem o mojí osobu a líbí se mi, jak mě bezvýhradně zbožňuje, přiznávám. Je tak roztomilý a příjemný společník, ale...opět...není mezi námi žádné sexuální napětí...aspoň ne z mojí strany. Včera jsem mu to řekla...že nemyslím, že náš vztah má budoucnost, protože patrně nemá schopnost vyhovět mým sexuálním zájmům. Na chvilku snad zapomněl dýchat, když to uslyšel a pak si rozpačitě odkašlal. Usmál se, jakoby se nic nestalo. Prý to tak nějak tušil, asi proto, že jsem s ním nikdy nechtěla jít do divadla. A i když prý nikdy nepřestane doufat v něco víc, bude respektovat hranici přátelství, kterou jsem vytyčila. Dokud nezměním názor. Trochu zesmutněl a pak dodal, že ví, že ho nezměním...že se nedá přehlédnout, že mé srdce patří jinému federálnímu agentovi. Začala jsem oponovat, že mé srdce nepatří nikomu, že je součástí mé tělesné schránky, ale když jsem viděla, jak se smutně a tak nějak chápavě usmívá, povzdechla jsem si. "Ano...patří,"přiznala jsem to jemu i sobě. Bylo to poprvé, kdy jsem to řekla nahlas. I když jsem s tím bojovala dlouho, až teď to bylo venku. Přiznala jsem Andrewovi a hlavně sobě, že mé srdce patří agentu se lvím srdcem. Konečně jsem byla ochotna si to připustit a přestat se tomu bránit. Otázkou bylo, co s tím budu dělat dál. Andrew mi (paradoxně) radil, abych šla za ním a řekla mu to. Prý tohle chlapa vždycky potěší. On ovšem neví, že jsem Bootha přednedávnem v jistém smyslu odmítla, následkem čeho se rozhodl jít dál a začal se scházet s doktorkou Bryarovou.

Včera večer jsem teda zašla za Angelou. Jestli je někdo dost kompetentní mi poradit, tak je to ona. Vyprávěla jsem jí o všem. Od schůzky se Sweetsem, na které jsme mu pověděli o našem prvním společném případě až po to, jak mě Booth pod schodama políbil a žádal mě, abych nám dala šanci. Řekla jsem jí taky, jak jsem se já rozhodla neriskovat naše přátelství a práci kvůli tak nejisté věci, jako je vztah. Angela se na mě nevěřícně podívala: "Zlatíčko, to nemyslíš vážně! Nedovedeš si představit, jak dlouho se Booth odhodlával ti říct, že tě miluje a ty.."
"On neřekl, že mě miluje, jenom..."
"Co přesně řekl?" přerušila moji snahu upozornit ji na špatnou formulaci.
"Že vždycky, když si povídá s páry, které jsou spolu už desítky let, je to vždycky muž, který řekne, že to věděl hned od začátku, že to vyjde. A že on je taky ten muž, a že to ví...už od začátku.."
"Tohle ti řekl, a ty pochybuješ, Tempe?" rozčilovala se moje kamarádka. "Ten chlap je do tebe blázen a ty jsi jediná, která to nechápe. Celý institut už minimálně 2 roky čeká, kdy vy dva konečně otevřete oči a pochopíte, že patříte k sobě. Teď Booth konečně ty své otevřel, a když se na tebe podíval, tys uhnula pohledem. Víš, co to s ním muselo udělat???"
"No...vypadal..byl smutný.."
"Smutny? Muselo mu to zlomit srdce!"
"Už šel dál...schází se s doktorkou Bryarovou," řekla jsem na svojí obranu.
"Tempe," povzdychla si Angela. "Catherine je sice krásná, chytrá a Boothovi její zájem evidentně lichotí, ale pořád je ta ženská jenom tvojí slabou kopií. Copak to nevidíš? Je s ní, protože mu svým způsobem připomíná tebe."
"Nejsme si vůbec podobné. Ona má mnohem tmavší vlasy a není..." snažila jsem se...
"Tempe! Přestaň obelhávat samu sebe. Víš, že jsem to tak nemyslela...ne vzhledově. Prostě se doktorkou nebudeme dál zabývat."
"Ale co mám dělat, Angelo? Mám jít za ním, dát mu naději a pak mám zase na rok zmizet a doufat, že to vydrží? Co když mu ublížím? Nebo sobě..."
Objala mě: "Teď jdi domů, drahoušku. Vyspi se na to a zítra zkus poslouchat víc své srdce než rozum. Nech ho pro změnu chvilku odpočívat. Věřím, že se rozhodneš správně."

A tak jsem tak udělala. Spánek jsem měla neklidný a několikrát za noc jsem se vzbudila se strachem, že se rozhodnu špatně. Celý den jsem skoro s nikým nekomunikovala a teď konečně jsem se rozhodla. Podepsala jsem tu smlouvu a zamířila jsem směrem k poště.

U Bootha jsem zazvonila chvilku před půlnocí doufajíc, že nebude někde s doktorkou Bryarovou, nebo hůř, že ona nebude u něj. Prostě jsem se poprvé v životě rozhodla vědomě riskovat. Byl doma a byl sám. Tuhle rundu jsem vyhrála.
"Kůstko, co tady děláš?" zeptal se překvapeně, ale zároveň potěšeně.
"Něco jsem ti neřekla..něco pracovního," dodala jsem rychle, když jsem viděla jeho nechápavý výraz.
"Pojď dál," nechal mě projít dveřmi a naznačil mi, abych si sedla. Zakroutila jsem hlavou na znamení, že raději postojím. Opřel se o stůl a nedočkavě čekal, co ze mě vyleze.
"Nedávno mi volali z Australské Národní Univerzity a nabídli mi stáž. Vlastně ani ne tak stáž. Mám se na rok stát vedoucí katedry Antropologie na jedné z jejich fakult. Dnes byl poslední den, kdy jsem mohla podepsat smlouvu a poslat jim ji zpátky."
"A cos udělala?" polknul. Viděla jsem, že se mu ta otázka nepokládala lehce.
"Podepsala jsem ji," řekla jsem a on si smutně vzdechnul a zlomeně dosedl na gauč.
"Takže si mi přišla říct, že odjíždíš a rok se neuvidíme? Kdy odlétáš?" jeho hlas zněl dost chladně a já i přes své slabé psychologické schopnosti, jsem poznala, že je naštvaný. Musela jsem to rychle uvést na pravou míru. Vytáhla jsem dopis z kapsy a podala jsem mu ho.
"Podepsala jsem ji, ale neodeslala," podívala jsem se na hodinky, na kterých byly 2 minuty po půlnoci. "A už ji ani odeslat nemůžu. Můj čas vypršel."
Usmál se na mě tím úsměvem, jaký umí jen on a já jsem v tu chvíli věděla, že jsem se rozhodla správně. Postavil se a snížil naši vzdálenost na pouhých pár centimetrů. Cítila jsem, jak jeho dlaně pohlcují ty mé.
"Proč ses rozhodla zahodit tak skvělou šanci?" zašeptal, ještě ořád trochu nevěřícně.
"Angela mi poradila, že mám zkusit jednou poslouchat spíš své srdce než mozek."
"Ale to já ti říkám už léta, Kůstko."
"Já vím...ale až teď byl asi ten pravý čas, kdy jsem to potřebovala slyšet. A srdce se rozhodlo, že tady chce zůstat," usmála jsem se a doufala jsem, že chápe můj chabý pokus, jak se vyjádřit.
"A proč tady chce tvé srdce zůstat?" rozhodl se, že mě bude trápit a já někde ve skrytu duše vím, že na to má plné právo. Já jsem ho trápila až příliš dlouho.
"Protože si uvědomilo, že ty jsi "ten" muž, a že konečně ví, co je to láska," řekla jsem tak potichu, že mě ani nemohl slyšet. Ale slyšel a v očích se mu třpytily slzy dojetí. Smazal i poslední kousek prostoru mezi námi a já jsem se cítila, jako ztracený dílek puzzle, který konečně našel své místo. Tentokrát jsem ho od sebe neodehnala, teď už ne. Když jsme se od sebe na chvilku odtrhli, pošeptal mi do ucha, že být gamblerem někdy není tak zlé, nemohla jsem než s tím souhlasit...